Rubrika: Aktuálně v právu

Dne 18.12.2014 Nejvyšší soud ČR vydal pod sp. zn. 21 Cdo 222/2014 usnesení, kterým se zabýval otázkou procesního práva, zda účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení vzniklých mu v souvislosti s účastí u jednání soudu, která se konala před vydáním rozsudku, jenž byl pro vady řízení zrušen, a která proto musela být provedena znovu. Dovolatel namítal, že náhradu nákladů řízení nelze přiznat „u těch navýšených nákladů“, které vznikly pouze vadným procesním postupem soudu a které nezavinil ani jeden z účastníků řízení (v posuzovaném případě jde o „celé řízení před obecnými soudy až do zrušujícího nálezu“ Ústavního soudu), neboť chybný postup soudu nemůže jít k tíži (byť procesně neúspěšného) účastníka řízení a na místě je postup podle ustanovení § 150 o. s. ř.

Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z citovaného ustanovení vyplývá, že povinnost k náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je ve sporném řízení založena na principu odpovědnosti za výsledek, kterým je úspěch (neúspěch) účastníka ve věci. Úspěšný účastník ovšem nemá právo na náhradu jakýchkoliv nákladů, které mu v řízení vznikly, nýbrž jen těch, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Za této podmínky má právo též na náhradu nákladů vzniklých mu v souvislosti s účastí (jeho samého nebo jeho zástupce) u jednání nařízeného soudem k projednání věci samé a, bylo-li jednání odročeno, u všech dalších jednání. To platí i v případě jednání, která byla znovu nařízena (odročena) poté, co byl na základě podaného opravného prostředku (popřípadě na základě ústavní stížnosti) zrušen předchozí rozsudek soudu pro vady řízení, neboť účastník má právo zúčastnit se (sám nebo prostřednictvím svého zástupce) všech nařízených (odročených) jednání a soud je povinen jej k nim předvolat.

Účelnost nákladů vynaložených účastníkem v souvislosti s jeho účastí (účastí jeho zástupce) u jednání nelze zaměňovat s účelností samotných jednání, na kterou účastník, na rozdíl od účelnosti svých nákladů, nemá vliv. Úspěšný účastník má proto právo na náhradu nákladů spojených s jeho účastí (účastí jeho zástupce) u jednání bez ohledu na jejich celkový počet a bez ohledu na to, že by se některá z nich nemusela uskutečnit, kdyby nedošlo k vadám řízení, pro které byl zrušen předchozí rozsudek soudu.

Nejvyšší soud ČR nesouhlasí s názorem dovolatele, že v posuzovaném případě mělo být podle ustanovení § 150 o. s. ř. rozhodnuto, že žalovanému se nepřiznává náhradu nákladů řízení vzniklých mu „vadným procesním postupem soudu“ před zrušením předchozích rozsudků soudů obou stupňů Ústavním soudem. Podle ustanovení § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud při tomto posuzování přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení apod.

Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého.

Z uvedeného je zřejmé, že zrušení předchozích rozsudků soudů obou stupňů v projednávané věci Ústavním soudem pro vady řízení spočívající v nesprávném obsazení soudu prvního stupně a s tím spojené zvýšení celkových nákladů řízení vzniklých žalovanému, který byl ve věci úspěšný, nelze samo o sobě pokládat za důvod hodný zvláštního zřetele k tomu, aby žalovanému nebyla výjimečně přiznána, byť i jen zčásti, náhrada nákladů řízení.

Mgr. Michal Holeček

Dne 27.10.2014 odsouhlasila vláda ČR společný návrh ministerstva spravedlnosti a ministerstva vnitra na zavedení evidence přestupků, jakožto nástroje pro postih méně závažných protiprávních jednání (dále jen “vládní návrh“), a to zejména s ohledem na posuzování tzv. spolehlivosti osob v případech vydávání veřejnoprávních oprávnění pro určitou činnost nebo pro hodnocení osoby pachatele v případech posuzování, zda vedl řádný život či nikoliv (zejména se tedy týká podmíněných výkonů trestů dle ustanovení § 48 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vládní návrh evidence přestupků reaguje na současný stav v České republice, kdy je evidence přestupků spíše výjimkou. Avšak ani tento návrh nepokrývá komplexně oblast přestupků, a omezuje se pouze na vybrané přestupky podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, tedy na přestupky proti veřejnému pořádku, proti občanskému soužití a přestupky proti majetku, a dále na přestupky, které mají vliv na posuzování spolehlivosti osoby dle zvláštních zákonů, např. zkoumání spolehlivosti nezbytné pro vydání zbrojního průkazu nebo zbrojní licence dle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o zbraních). Vedle vymezení přestupků, jichž se bude evidence týkat, obsahuje vládní návrh také varianty určení počtu přestupků, který bude relevantní pro zpřísnění sankce, doby přestupkové recidivy a způsobu určení zpřísnění sankce. Preferovaná varianta konečné podoby zákonné úprava počítá s variantou opakovaného spáchání přestupku, tj. již při druhém opakovaném jednání bude pachateli uložena zpřísněná sankce, a to za předpokladu, že se tohoto opakovaného jednání dopustí v posledním jednom roce od okamžiku prvního spáchání přestupku. V takovém případě dojde k navýšení horní hranice sazby sankce za konkrétní přestupek o jednu polovinu. Avšak i při opakovaném spáchání daného přestupku může být pachateli uložena sankce pod její horní hranicí, vždy záleží na konkrétním posouzení daného případu správním orgánem.

Více k evidenci přestupků lze nalézt v článku Mgr. Alžběty Sojkové a Mgr. Tomáše Kaplana  na stránkách EPRAVO.CZ

Na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti bylo dne 11. července 2014 zveřejněno krátké vyjádření vydané tiskovým odborem Ministerstva spravedlnosti vztahující se k otázce souběhu funkcí člena statutárního orgánu s pracovním poměrem ve vztahu ke stejné činnosti. Vyjádření obsahuje právní názor, že souběh funkcí od 1. ledna 2014 již není přípustný.

Kaplan & Nohejl, advokátní kancelář s.r.o. se s uvedeným právním názorem Ministerstva spravedlnosti neztotožňuje a nadále zastává právní názor, že tzv. souběh funkcí je i dle současné právní úpravy s ohledem na základní zásady nového občanského práva nadále možný, byť není zákonem výslovně upraven. Shodný právní názor na přípustnost souběhu funkcí již dříve vyjádřila část odborné právní veřejnosti, mj. i z řad autorů rekodifikace soukromého práva. Konkrétně lze citovat právní názor Doc. JUDr. Bohumila Havla, Ph.D., který se podílel na tvorbě nového zákona o obchodních korporacích, vyjádřený v článku publikovaném v rámci odborné právní konference konané v červnu 2014. Z důvodu maximální jistoty a ochrany práv a oprávněných zájmů členů statutárních orgánů i společnosti samotné však klientům souběh funkcí člena statutárního orgánu s pracovním poměrem ředitele a obdobných vedoucích pracovních pozic dlouhodobě nedoporučujeme.

Právní názor Ministerstva spravedlnosti nemá právní závaznost, neboť závazný právní výklad zákonů jsou v České republice oprávněny podávat pouze soudy. Výše citovaná tisková zpráva však opět poukazuje na nutnost věnovat problematice souběhu funkcí zvýšenou pozornost. Pokud se v konkrétním případě nelze souběhu funkcí člena statutárního orgánu a pracovního poměru ředitele či obdobné vedoucí pracovní pozice zcela vyhnout, je na místě situaci vždy konzultovat s odborníkem z oblasti korporátního práva, který pomůže zvolit a nastavit individuální řešení na míru potřebám společnosti při zajištění maximální ochrany práv a právní jistoty členů jejích statutárních orgánů.

Budete-li mít ve věci jakékoli dotazy, či zájem o širší právní konzultaci, jsme Vám nadále plně k dispozici.

Mgr. Tereza Synáčková

V souvislosti s nálezem Ústavního soudu ze dne 14.10.2014 a novelou advokátního tarifu provedenou vyhláškou ze dne 26.6.2014, se opět rozvířila debata na téma výše soudy přiznávané náhrady nákladů řízení.

Tzv. přísudková vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. byla zrušena dne 7.5.2013 nálezem Ústavního soudu č. 116/13 Sb. pro její nezákonnost, když přísudek byl shledán zjevně nepřiměřený povaze a obsahu sporu a samotné vedení sporu o zanedbatelné částky tak bylo pro žalobce výhodné jen kvůli následně přiznané náhradě nákladů řízení. Přísudková vyhláška nebyla doposud nahrazena jiným právním předpisem a náklady řízení se tak v plném rozsahu řídí vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., tj. advokátním tarifem.

Zásadní průlom do otázky náhrady nákladů řízení přinesla novela advokátního tarifu provedená vyhláškou č. 120/2014 Sb., ze dne 26.6.2014, kterou došlo k razantnímu snížení náhrady nákladů řízení ve sporech vedených na základě tzv. formulářových žalob, jež charakterizoval již Ústavní soud ve svém nálezu, kterým byla zrušena přísudková vyhláška a také v nálezu ze  dne 29.3.2014, č. I.ÚS 3923/11, přičemž touto novelou se má zabránit rozsáhlému obchodování s pohledávkami.

Více k vývoji náhrady nákladů řízení lze nalézt v článku Mgr. Lenky Zbytovské a Mgr. Tomáše Kaplana  na stránkách EPRAVO.CZ

Přelomovým rozhodnutím Ústavního soudu ČR ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I.ÚS 2482/13, došlo v oblasti rodinného práva České republiky, dopadajícího na vztahy rodičů a dětí k významnému posunu v rozhodovací praxi soudů o střídavé výchově obou rodičů.

Citované rozhodnutí konstatuje hned několik zásadních bodů (premis), ze kterých musí obecné soudy vycházet při rozhodování o rodičovské odpovědnosti a péči rodičů o nezletilé dítě pro dobu po rozvodu manželství tak, aby byla zachována a respektována základní lidská práva.

Předně opakovaně konstatuje povinnost obecných soudů k důkazní aktivitě, tedy k prokázání skutečného stavu věci a veškerých skutečností, významných pro rozhodování o péči o nezletilé dítě – nelze se v těchto věcech spokojit pouze s formálními postupy dokazování.

Dalším bodem, vztahujícím se již přímo ke střídavé péči jako takové, je povinnost obecných soudů rozhodovat vždy s ohledem na nejlepší zájem dítěte. V řízení, kde o nezletilé dítě jeví skutečný zájem více osob (typicky oba z rodičů), je tedy nutné posuzovat veškerá relevantní kritéria (o těch podrobněji dále) ve vztahu mezi dítětem a touto osobou jednotlivě a následně, po vyhodnocení toho, zda je svěření dítěte do péče takové osoby v jeho nejlepším zájmu, jej zpravidla svěřit do střídavé péče takových osob tak, aby nedošlo k vytržení dítěte z jeho přirozeného prostředí a rodinných vazeb a aby byly zachovány jeho vztahy s takovými osobami, které vnímá jako sobě blízké.

Ústavní soud dále uvedl zejména následující kritéria, která by měla být v takových případech (tj. při rozhodování o úpravě výchovných poměrů) posuzována a brána v potaz:

(i) příbuzenský vztah, tedy existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou, usilující o jeho svěření do péče;

(ii) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb při svěření do péče určité osoby, přičemž nelze odtrhnout dítě od osob, k nimž má citové vazby a náklonnost, u kterých dlouhodobě setrvávalo a nachází u nich svůj domov;

(iii) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a potřeby (včetně těch emocionálních, vzdělávacích a jiných), posuzuje se zejména věk, materiální zabezpečení, výchovné a intelektuální schopnosti a morální integrita takové osoby;

(iv) přání dítěte, které musí být zjišťováno komplexně, především nepřímými otázkami tak, aby se minimalizovalo riziko manipulace dítěte nebo jeho stresování, proto je doporučeno i neformální prostředí takového zjišťování. Ústavní soud konstatoval, že je v tomto ohledu nutné zejména zohlednit věk nezletilého dítěte, jeho rozumovou vyspělost, když názor mladších dětí je nutné více v tomto ohledu hodnotit a názoru starších dětí (např. patnáctiletých) naopak přiložit vyšší váhu při rozhodování o jejich svěření do péče. Zohlednit je nutné i to, pokud bylo již dříve dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, který tak na něj mohl mít zvýšený vliv a mohl jím manipulovat.

S ohledem na výše uvedené a některé další zohledňované faktory, které vyplývají z judikaturní činnosti a které jsou rovněž obecnými soudy v konkrétních věcech hodnoceny (s přihlédnutím k rozhodující podmínce zájmu nezletilého dítěte), pak Ústavní soud shrnul principy střídavé péče následovně. Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, mají-li o to zájem a je-li to v zájmu dítěte (jedná se o kumulativní podmínky) a pokud oba rodiče dbali i o výchovu dítěte po stránce citové, rozumové a mravní, mělo by být svěření dítěte do jejich střídavé péče pravidlem, když odchýlení od tohoto postupu si vyžaduje zvláštní zdůvodnění takového rozhodnutí. Střídavou péči nelze přitom vyloučit pouze z toho důvodu, že s ní jeden z rodičů nesouhlasí, protože chce mít dítě ve své výlučné péči. Jednostranná neochota jednoho z rodičů spolupracovat s druhým rodičem na střídavé výchově společného nezletilého dítěte, plynoucí z pouhého nesouhlasu se střídavou péčí, proto nesmí být jediným důvodem pro odepření této střídavé péče dítěti, v jehož zájmu je primárně soudem rozhodováno a které má právo na oba své rodiče.

Na výše popsaný judikát Ústavního soudu navázala i další, obdobná, rozhodnutí ve věci, které z citovaného rozhodnutí nejenom vychází, ale jej i dále rozvíjí – např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/14 ze dne 11. 9. 2014, nález I. ÚS 3216/2014 ze dne 25. 9. 2014. S ohledem na zkušenosti z praxe lze také konstatovat, že i obecné soudy již nyní přiznávají otcům styk s nezletilými dětmi v o něco širším rozsahu, než tomu bývalo dříve a lze proto důvodně očekávat, že judikaturní činnost Ústavního soudu bude těmito soudy v jejich rozhodovací praxi postupně zohledňována ve prospěch střídavé péče.

Mgr. Barbora Fučíková