0

Rozhodnutí ve věci povinnosti zadavatele vypořádat námitky účastníků veřejné zakázky

Naše advokátní kancelář uspěla při zastupování významného klienta, a to ve věci správní žaloby podané proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). V daném případě byla klientovi ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen “ÚOHS”) uložena sankce za spáchání správního deliktu podle § 268 odst. 1 písm. d) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“), tím, že při vyřizování námitek podaných stěžovatelem postupoval v rozporu s § 245 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, neboť v rozhodnutí o námitkách stěžovatele, kterým námitky podle § 245 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek odmítl, se dle názoru ÚOHS  v odůvodnění rozhodnutí podrobně a srozumitelně nevyjádřil k námitkám stěžovatele.

Krajský soud v Brně, na základě naší kanceláří podané žaloby, rozhodnutí předsedy ÚOHS zrušil, když dospěl k závěru, že žalobce na námitky stěžovatele reagoval v dostatečné míře. Soud ve svém rozhodnutí mimo jiných uvedl: „Je zcela absurdní představa, že zadavatel bude schopen předvídat, co všechno může považovat v případném přestupkovém řízení Úřad za námitky, což se jasně projevuje v nyní projednávané věci, kde je sporné mezi Úřadem a žalobcem, zda je povinen zadavatel reagovat na právní argumentaci účastníka soutěže, případně jakým způsobem. V konečném důsledku je tak zadavatel vystaven tlaku na to vypořádávat prakticky každou větu či myšlenku stěžovatele nebo riziku, že Úřad může z námitek shledat nevypořádanou skutečnost (nikoliv ani námitku, ale s ohledem na obsah napadeného rozhodnutí i část právní argumentace stěžovatele), o které třeba ani zadavatel neuvažoval, že se jedná o námitku, či argumentaci stěžovatele. Akceptace takového přístupu by fakticky znamenala absolutní libovůli žalovaného trestat téměř jakékoliv vypořádání námitek, neboť si lze jen stěží představit, že by byl zadavatel schopen reagovat na veškerá případná tvrzení stěžovatelů.“

Krajský soud rovněž zdůraznil, že i v řízení o přestupku musí platit zásada subsidiarity trestní represe a zásada ultima ratio trestního práva – k ukládání sankce tedy má být přistupováno v těch případech, kdy je uplatňován ryze represivní charakter (což tento případ s ohledem na skutkového okolnosti nebyl).

Rozhodnutí krajského soudu je dostupné zde nebo na webu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Napsat komentář

Your email address will not be published. Required fields are marked *