Rubrika: Aktuálně v právu

V souvislosti s přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, došlo k významným změnám v právní úpravě nájmu, a to i pokud se jedná o otázku splatnosti nájemného u nájmu bytu či domu.

V zákoně č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku byla splatnost nájemného upravena pouze tak, že se nájemné hradí měsíčně pozadu a další úpravu splatnosti zákoník ponechal na nájemní smlouvě.

Nový občanský zákoník však obsahuje ustanovení § 2251, dle kterého se nájemné za nájem bytu či domu hradí předem na každý měsíc nájmu a musí být uhrazeno nejpozději do pátého dne příslušného platebního období, nebyl – li ujednán den pozdější. Ačkoliv je toto ustanovení v některých komentářích a článcích vykládáno tak, že lze splatnost smluvně jakkoliv upravit, z doslovného znění tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že může být dohodnuta splatnost nájmu pozdější, nikoliv však dřívější než pátý den daného měsíce. Nájemné na měsíc leden tedy musí být uhrazeno ze strany nájemce nejpozději do 5. ledna, dohodou lze stanovit pozdější splatnost nájmu např. 15. ledna, nikoliv však dřívější, např. 2. ledna.

Právní úprava nájmu a nájemních smluv se již od účinnosti nového občanského zákoníku řídí bez dalšího právní úpravou stanovenou v novém občanském zákoníku, tzn. na veškeré nájemní smlouvy se od 1.1.2014 aplikuje nový občanský zákoník a tedy i tato úprava splatnosti nájmu.

V případě, že nájemní smlouva k bytu či domu uzavřená před účinností nového občanského zákoníku obsahuje ustanovení o splatnosti nájemného, které odporuje úpravě v ustanovení § 2251 (tj. splatnost k datu dřívějšímu než je 5. den v měsíci), použije se úprava dle tohoto ustanovení, tj. nájemné musí být uhrazeno nejpozději pátý den v daném měsíci, na které je nájemné hrazeno.

Pronajímatel tak není oprávněn požadovat platbu nájemného dříve než pátý den v měsíci platebního období a nájemce není povinen nájemné hradit před jeho splatností a nedostává se do prodlení s úhradou nájemného.

Tato právní úprava se použije i na zálohy nebo náklady na služby hrazené spolu s nájemným.

Mgr. Lenka Zbytovská

Vzhledem k minimální úspěšnosti vymožení dlužných částek v rámci exekučních řízení (úspěšnost se v rámci České republiky údajně pohybuje pouze v řádu jednotek procent), se exekutoři snaží postihnout různými způsoby co největší rozsah majetku, ze kterého by bylo možné uspokojit oprávněné. Jednou z možností je postižení mzdy nebo jiného příjmu manžela povinného, což má však svoje zákonné limity.

Do 31.12.2012 nebylo možné v rámci výkonu rozhodnutí nebo exekučního řízení postihnout mzdu manžela povinného, a to bez výjimky (viz. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2005, sp. zn.: 20 Cdo 1642/2004). Od 1.1.2013 (tj. od nabytí účinnosti zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) je možné postihnout mzdu manžela povinného v rámci výkonu rozhodnutí nebo exekučního řízení za podmínek uvedených v § 262a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.“). V této souvislosti je nutné zmínit, že dle aktuální rozhodovací praxe soudů a rovněž dle odborné literatury se na exekuční řízení zahájená před 1.1.2013 použijí dosavadní znění právních předpisů, tj. v exekučních řízeních, ve kterých došel exekuční návrh exekutorovi do 31.12.2012, není možné postihnout mzdu manžela za žádných okolností.

Dle § 262a odst. 2 o.s.ř. výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy manžela povinného lze nařídit tehdy, jde-li o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů. Z uvedeného ustanovení tak vyplývá, že postihnout mzdu manžela povinného lze pouze v případě, že dluh, který je vymáhán, patří do společného jmění manželů. Jaké dluhy (závazky) tvoří společné jmění manželů je uvedeno v § 710 zákona č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (do 31.12.2013 v § 143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).

Obranou proti exekučnímu příkazu, který nezákonně postihuje mzdu manžela povinného, je podání návrhu na zastavení exekuce, popř. návrhu na částečné zastavení exekuce, a to dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech (dále jen „exekuční řád“). V této souvislosti je nutné upozornit, že návrh na zastavení exekuce v rámci exekučního řízení musí být podán v souladu § 55 odst. 1 exekučního řádu ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy se povinný dozvěděl o důvodu zastavení exekuce.

Pokud bude vydán exekuční příkaz, který bude postihovat mzdu manžela povinného v rozporu s právními předpisy, může se povinný domáhat vůči exekutorovi dle § 32 exekučního řádu náhrady škody. Pokud dojde ke zrušení či změně takového exekučního příkazu pro nezákonnost může se povinný domáhat i náhrady škody po státu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Závěrem lze tedy shrnout, že pokud bylo exekuční řízení zahájeno do 31.12.2012 není možné v rámci takového řízení postihnout mzdu nebo jiný příjem manžela povinného. Pokud bylo exekuční řízení zahájeno po tomto datu, je potřeba zkoumat, zda jsou splněny podmínky uvedené v § 262a odst. 2 o.s.ř., tj. zejména, zda závazek patří do společného jmění manželů. Pokud by byl vydán exekuční příkaz, který by nezákonně postihoval mzdu manžela povinného, povinný by mohl podat návrh na zastavení exekuce a dále by mohl uplatnit vůči exekutorovi, popřípadě i vůči státu, nárok na náhradu škody.

Mgr. Kateřina Kociánová

I kdyby bylo zjištěno, že některý důkaz byl v trestním řízení získán nezákonným, nebo dokonce protiústavním postupem, znamenalo by to toliko to, že tento konkrétní vadně provedený důkaz je v daném řízení nepoužitelný a nelze k němu při dokazování viny přihlédnout. Je-li však pachatelova vina spolehlivě prokázána též jinými důkazy, které nemají původ v nezákonném postupu, nic nebrání tomu, opřít odsuzující rozsudek o tyto jiné důkazy. Jinými slovy řečeno, výskyt nezákonného důkazu nevede k nepoužitelnosti všech ostatních (jiných) důkazů. Ani tak rigorózní důkazní teorie, jako je doktrína ovoce z otráveného stromu (fruits of poisonous tree doctrine), nezastává názor, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů, opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se týká toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny.

Pokud ze všech okolností případu přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu byly skutečně dány, potom pouhý nedostatek podrobného písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu ve spise, byť je namístě jej hodnotit negativně, nemusí být nutně posuzován jako ústavněprávní pochybení, vedoucí k nepoužitelnosti důkazu.

Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10 ze dne 14. 12. 2010 (č. 426/1010 Sb.) vyplývá, že intertemporální účinky nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 (č. 219/2010 Sb.) se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů (k čemuž došlo 8. 7. 2010). Jestliže provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil před datem 8. 7. 2010 (v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 tr. řádu), státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán, pak v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2260/10, ze dne 08.03.2012

Mgr. Alena Štěpánková

Ústavní soud dne 29.3.2012 vyhlásil nález v řízení sp. zn. I. ÚS 3923/2011, jímž sjednotil rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o peněžité plnění do 10.000 Kč (o tzv. bagatelní věci) v případech „formulářových“ žalob.

Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Obecný soud přisoudil stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení, zároveň však shledal, že existovaly důvody, pro které při určení výše odměny za zastupování účastníka advokátem nepostupoval podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., nýbrž postupoval podle advokátního tarifu; zjistil totiž, že šlo o věc velice jednoduchou, advokát učinil jen dva úkony právní služby, které na odborné znalosti a vynaložený čas nekladly žádné větší nároky, přičemž vzal zřetel na skutečný průběh projednávané věci, počet, charakter, obtížnost a časovou náročnost úkonů právní služby ve vztahu k předmětu řízení.

Ústavní soud však v souzené věci žádné pochybení neshledal. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem v projednávané věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije (viz ustanovení § 151 odst. 2 o.s.ř. část věty před středníkem a z něj výjimka uvedená v části věty za středníkem). I přes široký prostor pro úvahu, který občanský soudní řád v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonu, jakož i učiněným skutkovým zjištěním.

Půjde-li však o řízení v tzv. bagatelní věci, jež bylo zahájeno „formulářovou“ žalobou, nárok je uplatňován vůči spotřebiteli, přičemž ten vznikl ze smlouvy, anebo jiného právního důvodu, avšak spotřebitel je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky plnění s jiným obsahem (typicky půjde zejména o smlouvu o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování služeb informační společnosti, o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistnou smlouvu, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů), pak s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů, je spravedlivé, aby výše odměny za zastupování žalobce advokátem byla určena jen jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny.

Za „formulářovou žalobu“ bude zpravidla považován návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby.

Ústavní soud uzavřel, že s ohledem na naléhavost a závažnost dopadů řešené právní otázky je ospravedlnitelné, aby nosné důvody tohoto nálezu byly aplikovány ve všech dosud pravomocně neskončených řízeních. Shledal, že obecné soudy sice volily při rozhodování o náhradě nákladů řízení výjimečný postup, ten však stále vycházel ze zásady úspěchu ve věci, pro své rozhodování měly zákonnou oporu, použití zákonné výjimky bylo dostatečně odůvodněno a v kontextu všech skutečností šlo o rozhodnutí rámcově předvídatelná, čímž byl naplněn i jeden z předpokladů spravedlivého rozhodování a právní jistoty.

Mgr. Michal Holeček

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13.3.2012 dochází k závěru , že tam, kde jednotlivec jedná s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu či jeho postupů, musí být současně garantováno právo na náhradu škody, ukáže-li se, že tato presumpce správnosti či zákonnosti byla klamná. Stát se pak této odpovědnosti za škodu nemůže zbavit tím, že přenese určité pravomoci spadající do výkonu veřejné moci na subjekty nestátního charakteru, v daném případě na notáře.

V posuzované věci došlo k sepsání notářského zápisu, jehož předmětem byla kupní smlouva o převodu nemovitostí. Na straně prodávající vystupoval zmocněnec na základě plné moci s ověřenými podpisy, která se však později ukázala být padělaná. V následných soudních řízeních o náhradu škody měly obecné soudy včetně Nejvyššího soudu ČR za to, že škoda způsobená notářem sepsáním notářského zápisu je sice škodou způsobenou výkonem veřejné moci, na níž se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti státu, nicméně je třeba zkoumat, zda notář postupoval či nepostupoval v souladu s požadavky, které na něj klade zákon. Notářský řád dle Nejvyššího soudu ČR nestanoví, zda a jak má notář ověřovat pravost listin předložených v souvislosti s vyhotovením notářského zápisu. Dle Nejvyššího soudu ČR tak nelze považovat za nesprávný úřední postup, když notář neodhalil falsum, které bylo zjistitelné pouze za pomoci znaleckého zkoumání.

Ústavní soud však zdůraznil, že při zjišťování obsahu právní úpravy je třeba zkoumat i smysl a účel aplikovaným právních norem. Právní úprava odpovědnosti státu za škodu vychází z čl. 36 odst. 3 Listina základních práv a svobod, kde je garantováno právo na náhradu škody způsobené nezákonným či nesprávným úředním postupem. Podrobnosti stanoví zvláštní zákon, kterým je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Podle ustanovení § 2 tohoto zákona se odpovědnosti za škodu nelze zprostit. Ústavní soud konstatuje, že účelem sepisování právních úkonů formou notářských zápisů je především procesní prevence a právní jistota účastníků právního úkonu. I když z notářského řádu výslovně nevyplývá povinnost notáře zkoumat pravost plné moci, Ústavní soud dovozuje tuto povinnost z kontextu účelu právní úpravy notářských zápisů o právních úkonech a úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Aby bylo dosaženo účelu, který je sepsáním notářského zápisu sledován, je třeba, aby notář zkoumal nejen totožnost účastníků, ale i pravost plné moci předkládané zástupcem účastníka.

Ústavní soud odmítl zmíněný závěr Nejvyššího soudu ČR s tím, že tento by vedl k liberaci státu z jeho odpovědnosti, čímž by došlo k porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Skutečnost, že notář nebyl schopen jako laik rozpoznat zdařilé falsum plné moci, je relevantní pouze pro případný regresní nárok státu vůči dotyčnému notáři.

Mgr. Jana Kolářová