0

Soukromoprávní odpovědnost administrátora veřejné zakázky vůči zadavateli

Naše advokátní kancelář uspěla při zastupování významného klienta, a to ve věci náhrady škody vůči administrátorovi veřejné zakázky.

V daném případě byla klientovi ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen “ÚOHS”) uložena sankce za spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „ZVZ“), tím, že nedodržel postup stanovený v ustanovení § 21 odst. 2 ZVZ, když veřejnou zakázku zadal v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 23 ZVZ. Administraci veřejné zakázky zajišťoval pro klienta na základě mandátní smlouvy mandatář (administrátor), který poskytoval mimo jiných poradenství rovněž poradenství při výběru typu řízení dle ZVZ.

Naše argumentace byla založena na tom, že administrátor jakožto odborník, který zajišťoval komplexní administraci výběrového řízení, měl posoudit, zda jsou naplněny zákonné podmínky postupu podle § 23 ZVZ. Vzhledem k tomu, že administrátor tuto povinnost nesplnil, a naopak realizoval jednotlivé kroky při zadávání zakázky v rozporu se ZVZ, je osobou, která porušila povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu (mandátní smlouva uzavřená mezi administrátorem a klientem) a z ustanovení § 567 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a jako takový nese odpovědnost za vznik škody ve výši uložené (a klientem zaplacené) sankce ÚOHS.

 

Spor byl pravomocně ukončen rozhodnutím odvolacího soudu ve prospěch našeho klienta, přičemž soudy nižší instance byly vázány právním názorem Nejvyššího soudu (zrušujícím původní rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně), kdy z jeho rozhodnutí vzešel následující obecný právní závěr:

Pro účely odvolacího přezkumu i odvolací soud vychází ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, který je obsažen v jeho zrušovacím rozsudku, ve vztahu k výkladu § 567 odst. 1, 2 obchodního zákoníku ve spojení s § 757 a § 373 téhož předpisu, tedy zejména z toho, že mandatářem je profesionální podnikatel a plnění poskytované na základě mandátní smlouvy spadá do rámce jeho podnikatelské činnosti a jako odborně zdatný profesionál je povinen nést i vyšší míru odpovědnosti vůči svému mandantovi, že mandatář je vždy povinen předem upozornit mandanta na nesprávnost udělených pokynů a pokud tak neučiní, odpovídá mandantovi za vzniklou škodu a pokud se po uzavření smlouvy dozví o okolnostech, které jsou podstatné z hlediska zájmů mandanta a mohly být mít potencionální vliv na změnu pokynů, je povinen na ně mandanta upozornit, přičemž pokud tuto zvláštní informační povinnost poruší, odpovídá za způsobenou škodu.“

Soud tak mimo jiné nepřisvědčil argumentaci administrátora založené na tom, že zadavatel v předmětném případě nezmocnil žalovaného k zastoupení v zadávacím řízení ve smyslu § 151 ZVZ a administrátor tedy nečinil právní jednání za zadavatele, avšak uzavřel s administrátorem obchodní smlouvu, jejímž předmětem bylo provedení konkrétních, ve smlouvě specifikovaných činností, souhrnně označených jako administrace konkrétního druhu zadávacího řízení.

 

 

0

Rozhodnutí ve věci neoprávněného vypouštění odpadních vod nelegální kanalizační přípojkou

Naše advokátní kancelář uspěla při zastupování významného provozovatele vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu, a to ve věci neoprávněného vypouštění odpadních vod nelegální kanalizační přípojkou.

Poté co klient přistoupil k přerušení odvádění odpadních vod v souladu se zákonem č.  274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoVK“), žalobce jako vlastník nelegální kanalizační přípojky se domáhal jejího opětovného zprůchodnění, a to prostřednictvím žaloby na ochranu z rušené držby.

 

 

Naše argumentace na obranu klienta byla založena zejména na skutečnosti, že žalovaný jako provozovatel vodovodů a kanalizací sloužících veřejné potřebě plnil své povinnosti uložené ZoVK a dalšími právními předpisy, když v mezích svých zákonných povinností a ve veřejném zájmu přijal nezbytné opatření vedoucí k zajištění plynulého a především bezpečného provozování vodovodů a kanalizací tím, že zamezil odvodu odpadních vod z předmětné nezákonně zřízené kanalizační přípojky.

Spor byl pravomocně ukončen rozhodnutím odvolacího soudu ve prospěch našeho klienta, kdy odvolací soud dal za pravdu naší argumentaci a z jeho rozhodnutí vzešly následující obecné právní závěry.

„Žaloba z rušené držby (též „posesorní žaloba“) poskytuje prozatímní ochranu posledního faktického stavu, nikoli stavu právního (tedy nikoli subjektivního práva). Soud se v řízení omezí jen na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení (§ 178 o. s. ř.). Svémocností rušení držby je třeba rozumět svévolnost, zcela zjevnou bezdůvodnost, či nedovolenost rušení dosud pokojné držby. K takovému svémocnému jednání ze strany žalované vůči žalobkyni v projednávané věci nedošlo. Žalovaná jako provozovatelka kanalizační sítě v předmětné obci zaslepila předmětnou kanalizační přípojku v souladu s § 9 odst. 6 písm. d) a f) ZoVK.

Zásadní je pouze skutečnost, že žalovaná svým zásahem do držby přípojky nejednala svévolně, nýbrž v souladu se zákonem. Absence předchozího vyrozumění o přerušení odvádění odpadních vod podle § 9 odst. 7 ZoKV se v této věci neuplatní, neboť žalobkyně i podle svého tvrzení není odběratelkou ve smyslu § 2 odst. 6 ZoKV. Pokud by soud v tomto případě vyhověl žalobě, zabránil by možnosti provozovatelů vodovodů a kanalizací bránit budování a napojování nepovolených přípojek.“

0

Přelomové rozhodnutí ve věci přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení

Naše advokátní kancelář dosáhla přelomového rozhodnutí u Ústavního soudu, které bylo vyhlášeno dne 10. 4. 2019, dotýkající se exekučních řízení a možnosti soudu přezkoumat exekuční titul z pohledu jeho protiústavnosti. Ústavní soud k naší ústavní stížnosti, kterou jsme podali za klienta, judikoval, že pokud jsou vymáhané úroky z prodlení na povinném nepřiměřeně vysoké a lze je považovat za protiústavní, mají obecné soudy povinnost částečně zastavit exekuční řízení. Podle rozhodnutí je třeba, aby obecné soudy poskytly ochranu majetku dlužníka (povinného) tak, že se výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví, a zajistí tak spravedlivou rovnováhu při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. Ústavní soud tímto rozhodnutím nezakládá možnost exekučních soudů přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, nýbrž dovozuje, že exekučním soudům přísluší zabývat se zásadními vadami exekučních titulů, k nimž mimo jiné patří rozpor exekučního titulu s ústavním pořádkem.  Toto rozhodnutí může zásadním způsobem ovlivnit do budoucna průběh exekučních řízení a námitky a právní obranu povinných.

Nálezem se ve svých článcích zabývaly, mimo jiné, tyto české zpravodajské portály:

Česká justice

ČT24

ihned.cz

Rozhovor s JUDr. Jitkou Oliberiusovou k nálezu – Deník N

Vyjádření Ústavního soudu zde.

Celý text nálezu dostupný zde.

 

0

NOVINKY V OBLASTI PROBLEMATIKY PRODEJE POTRAVIN

V otázce problematiky prodeje potravin došlo v nedávné době k zásadním změnám, a to v důsledku nabytí účinnosti nařízení Evropského parlamentu a rady č. 1169/2011 a zákona č. 139/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách.

Nařízení stanovuje povinné informace o potravinách, které musejí být dostupné konečnému spotřebiteli, přičemž za jejich uvedení a přesnost odpovídá provozovatel potravinářského podniku, pod jehož jménem je potravina na trh uváděna (není-li usazen v Evropské unii, odpovídá dovozce). Současně za bezpečnost, kvalitu potravin a správné označení odpovídá prodejce, který potravinu uvádí na trh, tedy ten prodejce, u nějž byla potravina zakoupena spotřebitelem.

Mezi povinné informace uváděné na obalech potravin patří název potraviny, seznam složek a množství určitých složek, označení alergenů, čisté množství potraviny, minimální trvanlivost či použitelnost, zvláštní podmínky pro uchovávání či pro použití včetně případného návodu k použití, údaje o výrobci, zemi původu, výživové údaje a obsah alkoholu u alkoholických nápojů. Nově je také pro zachování čitelnosti zavedena minimální velikost písma na obalech.

K hlavním novinkám patří povinnost uvádění alergenů a jejich zvýraznění oproti ostatním složkám, kdy jejich označení je požadováno i u nebalených potravin a stejně tak je vyžadováno jejich označení u pokrmů při poskytování stravovacích služeb (v restauracích, jídelnách aj.). Nově se také musí uvádět místo původu nejen u hovězího masa, ale i u masa vepřového, skopového, kozího a drůbežího. Povinné je rovněž jasné označení rozmražených potravin.

Novela ovlivňuje i dovoz potravin ze zahraničí, kdy rozšiřuje povinnost informovat Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, případně Státní veterinární správu, a to 48 hodin předem. Doposud bylo nutné hlásit pouze produkty živočišného původu, avšak nyní se tato povinnost rozšiřuje na další produkty např. na brambory, některé druhy ovoce a zeleniny, produkty z vinné révy a další.

Větší provozovatelé potravinářského podniku jsou také nově povinni uvést u vstupu do prodejny viditelně a čitelně seznam pěti zemí, které mají nejvyšší podíl na jejich tržbách získaných z prodeje potravin.

Novela přinesla novinky v případě nebaleného zboží, kdy je provozovatel potravinářského podniku povinen umístit v jeho těsné blízkosti údaje o výrobci, název potraviny, čisté množství, datum použitelnosti/trvanlivosti, údaj o alergenech, případně způsob uchování potraviny, místo původu či jakost. Seznam složek a údaj o množství složky hlavní musí být předložen na žádost spotřebitele.

Novelou byly také zpřísněny sankce pro provozovatele potravinových řetězců za porušení kvalitativních požadavků či za špatně označené potraviny, a to z dosavadních 3 milionů na 10 milionů korun českých. Za nebezpečné a zdravotně závadné potraviny mohou výrobci dostat pokutu až 50 milionů korun českých.

Další změny v oblasti prodeje potravin přinese nabytí účinnosti další části nařízení Evropského parlamentu a rady č. 1169/2011 a v rámci Evropské unie jsou nadále plánovány i další novinky v oblasti prodeje potravin.

Mgr. Jitka Oliberiusová

0

K INSTITUTU VZDÁNÍ SE PRÁVA NA PODÁNÍ NÁMITEK

Při zadávání nadlimitních a podlimitních veřejných zakázek či v soutěži o návrh může kterýkoliv dodavatel, který má nebo měl zájem na získání určité veřejné zakázky a kterému v důsledku domnělého porušení zákona úkonem zadavatele hrozí nebo vznikla újma na jeho právech (dále jen “stěžovatel”), zadavateli podat zdůvodněné námitky.  Námitky lze podat proti všem úkonům zadavatele a stěžovatel je musí doručit zadavateli v zákonem stanovené lhůtě ­(viz. § 110 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v účinném znění (dále jen „ZVZ“)).

Dle § 82 odst. 1 ZVZ zadavatel nesmí před uplynutím lhůty pro podání námitek proti rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky podle § 110 odst. 4 ZVZ uzavřít smlouvu s uchazečem, jehož nabídka byla vybrána jako nejvhodnější podle § 81 ZVZ. Práva na podání takových námitek se však zájemce/uchazeč v souladu s § 110 odst. 8 ZVZ může vzdát a v takovém případě platí, že lhůta pro podání námitek ve vztahu k tomuto zájemci či uchazeči uplynula.

V praxi potom zejména např. v rámci řízení zadávaných formou jednacího řízení bez uveřejnění (dále jen „JŘBÚ“) běžně může nastat situace (u řízení s vyšším počtem uchazečů se o standardní jev jednat nebude – přesto dále uvedené závěry jsou aplikovatelné i na takové typy řízení), kdy se uchazeč vzdá práva na podání námitek ve snaze „urychlit běh věcí“ tak, aby bezodkladně poté mohlo být přistoupeno k uzavření smlouvy. Bude se však jednat o dovolený postup?

V naznačeném případě lze dle našeho názoru aplikovat stanovisko předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále také jen „ÚHOS“), který v rozhodnutí č.j. ÚHOS –R173/2012/VZ-18591/2013/310/MLr ze dne 23.9.2013 vyslovil následující závěr – „Oprávnění podat námitky, a to i proti výběru nejvhodnější nabídky, v jednacím řízení bez uveřejnění svědčí kterémukoliv dodavateli ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zákona, tedy nejen tomu, který uplatnil v jednacím řízení bez uveřejnění nabídku a zároveň jeho nabídka nebyla zadavatelem vybrána jeho nejvhodnější, a dále také tomu dodavateli, který nabídku vůbec neuplatnil nebo ji nemohl objektivně uplatnit, neboť nebyl vyzván zadavatelem k podání nabídky. Okolnost, že veřejná zakázka je zadávána v jednacím řízení bez uveřejnění, nemá vliv na možný a zákonný okruh stěžovatelů, resp. dodavatelů ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zákona“ (bod 34 uváděného rozhodnutí).

Jak tedy vyplývá z výše uvedeného rozhodnutí, zadavatel musí zákonnou lhůtu pro podání námitek proti rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky respektovat i v rámci JŘBÚ, neboť uzavřením smlouvy v zákonem stanovené lhůtě, by se dopustil spáchání správního deliktu dle ustanovení § 120 odst. 1 písm. d) ZVZ. V důsledku výše citovaného rozhodnutí lze tedy konstatovat, že využití institutu vzdání se práva podat námitky proti rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky ve snaze urychlit řízení je v podstatě bezpředmětné.

S ohledem na shora uvedené lze jak zadavatelům, tak i (vítězným) uchazečům doporučit, aby i v případě, kdy se všichni zájemci/uchazeči vzdají práva na podání námitek, vyčkali s uzavřením smlouvy až na uplynutí zákonné lhůty pro podání námitek proti rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky.

Mgr. Ladislav Baše

1 2 3 8