Rubrika: Aktuálně v právu

Zákonem č. 360/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon 360/2012 Sb.“), dochází s účinností ke dni 1. 1. 2016 k novelizaci zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Ve věci dodání nemovité věci se novela nejvýrazněji dotkne zdanění nemovitých věcí, když mimo jiné upřesňuje podmínky pro uplatnění osvobození od DPH při prodeji pozemků, mění způsob počítání pětileté lhůty pro osvobození od DPH a zavádí možnost zdanění prodeje pozemku, který je obecně od DPH osvobozen.

Stávající zákonná úprava v ustanovení § 56 odst. 1 zákona o DPH stanoví, že se pro účely osvobození od daně dodáním nemovité věci rozumí prodej pozemku, práva stavby, stavby, podzemní stavby se samostatným účelovým určením, inženýrské sítě a jednotky. Odstavec 2 téhož ustanovení pak dále stanoví, že od DPH je osvobozeno dodání nemovité věci, která je pozemkem, na kterém není zřízena stavba spojená se zemí pevným základem nebo inženýrská síť, a není pozemkem, na kterém může být podle stavebního povolení nebo udělení souhlasu s provedením ohlášené stavby provedena stavba. Ustanovení § 56 odst. 1 zákona o DPH ve znění zákona č. 360/2012 Sb., tedy ve znění od 1. 1. 2016, stanoví, že: „Od daně je osvobozeno dodání pozemku, který netvoří funkční celek se stavbou pevně spojenou se zemí a není stavebním pozemkem.“ Pro účely zákona o DPH se pak dle ustanovení § 56 odst. 2 stavebním pozemkem rozumí pozemek, na kterém má být zhotovena stavba pevně spojená se zemí a který je nebo byl předmětem stavebních prací, nebo správních úkonů za účelem zhotovení této stavby, nebo v jehož okolí jsou prováděny nebo byly provedeny stavební práce za účelem zhotovení této stavby, nebo může být podle stavebního povolení nebo udělení souhlasu s provedením ohlášené stavby podle stavebního zákona zhotovena stavba pevně spojená se zemí.

Jak z výše citovaného znění ustanovení § 56 zákona o DPH ve stávajícím znění a ze znění ustanovení § 56 zákona o DPH ve znění zákona č. 360/2012 Sb., vyplývá, dochází od 1. 1. 2016 ke zpřísnění podmínek pro osvobození pozemků od DPH v rámci jejich prodeje, když se rozšiřuje definice stavebních pozemků. Dle zákona o DPH ve znění účinném od 1. 1. 2016 tak bude za stavební pozemek považován i pozemek, který se stal předmětem správních úkonů za účelem zhotovení stavby, když takovým úkonem je například podání návrhu na změnu územního plánu. Taktéž bude za stavební pozemek považován pozemek, na kterém byly provedeny nebo se provádí stavební práce a pozemky nacházející se v okolí tohoto pozemku. Zákon č. 360/2012 Sb. však nikterak nedefinuje pojem „pozemků nacházejících se v okolí pozemku, na němž jsou provedeny nebo se provádí stavební práce“. Dle stávajícího výkladu předmětného ustanovení se za takové pozemky budou považovat bezprostředně sousedící pozemky, když na jejich hranici s pozemkem, který má být předmětem daně, byly přivedeny inženýrské sítě. V praxi totiž mnohdy dochází k tomu, že v rámci prodeje pozemků zřejmě sloužících k zastavění, jsou tyto nabízeny s „inženýrskými sítěmi na hranici pozemku“, čímž je prodej, v rámci zákona o DPH v aktuálním znění, prodej osvobozen od DPH. Nová úprava tak má zamezit obcházení zákona, resp. vytvářením podmínek pro osvobození od DPH, v případě pozemků, které jsou reálně pozemky stavebními.

Od 1. 1. 2016 tak v případě prodeje většiny pozemků určených pro výstavbu vzniká prodávajícím, kteří jsou plátci DPH, (např. developerské firmy atd.) povinnost odvést z pozemku daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Tato skutečnost se zřejmě promítne i v prodejních cenách těchto pozemků, když lze do budoucna očekávat zvýšení jejich ceny.

Mimo výše uvedenou změnu v pojetí stavebního pozemku pro účely zákona o DPH, dochází od 1. 1. 2016 také ke změně ve způsobu počítání pětileté lhůty pro osvobození prodeje nemovité věci od DPH.

Podle stávající právní úpravy, tj. právní úpravy do 31. 12. 2015, je pětiletá lhůta počítána od první kolaudace stavby, popř. od zahájení prvního užívání stavby po oznámení záměru stavbu užívat. Od 1. 1. 2016 bude, podle ustanovení § 56 odst. 3 zákona o DPH ve znění zákona č. 360/2012 Sb., běh pětileté lhůty pro osvobození počínat vydáním kolaudačního souhlasu po podstatné změně dokončené stavby, jednotky nebo inženýrské sítě nebo ode dne oznámení o záměru započít s užíváním nemovité věci, příp. ode dne oznámení změny v užívání po provedené podstatné změně nemovité věci. I když novela žádným způsobem výslovně nedefinuje, co bude považováno za podstatnou změnu nemovité věci, dle důvodové zprávy zákona č. 360/2012 Sb., lze za tyto podstatné změny považovat všechny změny vedoucí ke změně stávající hodnoty nemovité věci nebo změny velikosti její podlahové plochy. Pětiletá lhůta tak bude, od 1. 1. 2016, běžet vždy znovu a znovu po provedení podstatných změn nemovité věci.

Od 1. 1. 2016 bude také umožněno zdanění převodu nestavebního pozemku, který je podle zákona o DPH obecně osvobozen. Bude-li nemovitá věc převáděna mezi subjekty, které jsou plátci DPH, bude zdanění podmíněno souhlasem kupujícího. V takovém případě se uplatní DPH v režimu přenesené daňové povinnosti.

Mgr. Alžběta Sojková

Dne 10. února 2015 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR další tzv. „technickou novelu“ zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále také jen „ZVZ“), ve znění schváleném Senátem Parlamentu ČR. Prezident republiky podepsal tuto novelu zákona o veřejných zakázkách  dne 24.2.2015. Účinnosti tato novela nabyla dnem jejího vyhlášení, tj. 6. 3. 2015.

Prostřednictvím této novely mělo zejména dojít k odstranění nedostatků stávající právní úpravy a snížení administrativních, časových a finančních nákladů účastníků zadávacích řízení, když některé ze změn odstraňují ze ZVZ ustanovení, která byla přijata v roce 2012 (tz. „transparenční novela“). Současně tato technická novela zavádí novinky reflektující částečně směrnici 2014/24/EU o zadávání veřejných zakázek.

Z pohledu praxe lze zcela jistě pozitivně vnímat zrušení povinnosti rušit zadávací řízení v případech, kdy zadavatel obdrží pouze jednu nabídku nebo pokud mu k hodnocení zbude pouze jedna nabídka. Tím není dotčena možnost zadavatele veřejnou zakázku v takových případech zrušit, ale nebude se však již jednat o zákonnou povinnost. Během účinnosti ustanovení, které zakládalo povinnost rušit výběrové řízení v případech, kdy zadavatel obdrží pouze jednu nabídku nebo pokud mu k hodnocení zbude pouze jedna nabídka, se ukázalo, že se zadavatelé často dostávají do velmi komplikovaných situací, které navíc přinášejí zvýšení nákladů jak pro zadavatele, tak pro dodavatele.

Další poměrně významná novinka se týká případů dodatečných plnění, kde již v souladu s novou evropskou směrnicí došlo k úpravě formulace podmínek pro využití tzv. „víceprací“. Zákonný požadavek objektivní nepředvídatelnosti kladl na zadavatele v některých případech takřka nesplnitelné nároky a možnost použít předmětné ustanovení zákona tak byla do značné míry omezena. Nově ZVZ umožňuje pořízení dodatečných prací v případě, kdy zadavatel jednající s náležitou péčí nemohl potřebu těchto prací předvídat. Rovněž došlo k navýšení procent, o něž je zadavatel při splnění dalších zákonných podmínek oprávněn navýšit celkovou cenu veřejné zakázky, a to z původních 20 na 30. V této souvislosti se sluší poznamenat, že toto navýšení přineslo poměrně rozsáhlou (a možná i zbytečnou) diskusi, neboť nová evropská směrnice přepokládá možnost navýšení ceny až o 50%, a to pro každou jednotlivou změnu (na rozdíl od stávající právní úpravy, která změnu z ceny původní zakázky stanovuje kumulativně).

Novela ZVZ zcela ruší povinná oponentní stanoviska a tzv. seznam hodnotitelů, tedy institutů, které byly do ZVZ nejprve vtěleny, aby následně bez jakéhokoliv fungování v praxi (účinnost příslušných ustanovení byla odložena), byly ze ZVZ opět vyňaty.

Za zásadní změnu je potom potřeba považovat rozšíření dílčích hodnotících kritérií v rámci hodnocení ekonomické výhodnosti nabídek. Demonstrativní výčet dílčích hodnotících kritérií obsažený v § 78 odst. 4 ZVZ se rozšiřuje jednak o možnost zohlednění vlivu plnění veřejné zakázky na zaměstnanost osob se ztíženým přístupem na trh práce, a zejména potom o kritérium organizace, kvalifikace a zkušenosti osob zapojených do realizace veřejné zakázky, pokud mají významný dopad na její plnění. Jako významnější lze označit druhou z nově vtělených částí předmětného ustanovení ZVZ, současně však je třeba upozornit na to, že hodnocení kvalifikace a zkušenosti osob zapojených do realizace veřejné zakázky bude vyžadovat detailní stanovení způsobu hodnocení a zcela jistě i zvýšené odborné a administrativní nároky na zadavatele.

Závěrem lze shrnout, že technickou novelou ZVZ došlo k odstranění některých nedostatků ZVZ (vtělených do zákona předchozí transparenční novelou) a částečné implementaci nové evropské směrnice. Tyto změny lze hodnotit kladně. Další ustanovení novely, které např. upravují proces před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, se však jeví spíše jako nadbytečná, a to zejména s ohledem na krátkou účinnost této novely korespondující s připravovaným zcela novým zákonem o veřejných zakázkách.

Mgr. Ladislav Baše

Nejvyšší soud ČR vydal dne 22.1.2015 pod sp. zn. 22 Cdo 77/2013 další judikát týkající se tzv. knihovní držby nemovitostí a posouzení dobré víry držitele. Dovolací soud při posouzení věci postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“).

Držba věci předpokládá vůli (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Držební vůle je vůle držet věc pro sebe a svým jménem, tedy nakládat s ní jako s vlastní, a corpus possessionis představuje nakládání s věcí. Podstata tohoto nakládání (corpus) není jen v jejím fyzickém ovládání. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy „za nakládání s věcí“. To je samozřejmě ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji pro sebe. Fyzické ovládání je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) prostě fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků.

Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře opakovaně dovodil, že držitelem pozemku je i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho detentorem. Držby věci se lze uchopit též její tradicí. Držitel se nemusí chopit držby věci sám, ale může jít o její nabytí zástupcem; není ani nutné fyzické převzetí věci držitelem. Držba tak může přejít prohlášením (učiněným výslovně i konkludentně) o tom, že osoba, která převádí věc, kterou jako vlastník drží, ji bude nadále držet pro nabyvatele jako její detentor z jiného právního důvodu (constitutum possessorium). V tomto případě nedojde ke změně ve fyzickém ovládání věci, její držba však přejde na nabyvatele.

Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci.

Ve výše uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud ČR vyslovil rovněž k otázce a posouzení dobré víry držitele, je-li mezi ním a jeho právním předchůdcem úzký příbuzenský vztah. Při posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, nelze jen na základě úzkého příbuzenského vztahu bez dalšího usuzovat, že jeden z příbuzných byl seznámen se skutečnostmi, o nichž bezpečně věděli další příbuzní. K úzkému příbuzenskému vztahu by tudíž musela přistoupit nějaká další okolnost, která by bez důvodných pochybností odůvodňovala závěr, že by příbuznému byly známy skutečnosti zpochybňující jeho dobrou víru. I když dovolací soud připouští, že v rámci hodnocení rozhodných skutečností může hrát roli i příbuzenský vztah, z jeho samotné existence však nelze presumovat bez dalšího vědomost o konkrétních skutečnostech.

Mgr. Michal Holeček

Ústavní soud vydal dne 30.12.2014 další judikát týkající se střídavé péče, sp.zn. I.ÚS 1554/14, ve kterém dále uvádí, že obecné soudy jsou povinny brát v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují. Ústavní soud v nálezu uvádí, že i v případě, že oba rodiče naplňují ve stejné míře kritéria pro svěření dítěte do střídavé výchovy, tj. oba rodiče projevují o dítě opravdový zájem a chtějí jej mít v péči a jsou schopni řádné péče, lze toto vyvrátit, pokud jsou k tomu pádné důvody mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří např. specifický zdravotní stav dítěte či velká vzdálenost bydliště rodičů.

Výjimečným důvodem pro nenařízení střídavé péče rodičů pak může být i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči dítěte, avšak pouze ve výjimečných případech, kdy tato komunikace může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte. Dle názoru Ústavního soudu jsou však obecné soudy i v tomto případě povinny zjistit příčinu nevhodné či nulové komunikace mezi rodiči a také se pokusit tento stav napravit či zlepšit a zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina vzniku špatné komunikace mezi rodiči. Teprve v případě, kdy se ani soudu nepodaří zlepšit komunikaci mezi rodiči, pak může být nevhodná či konfliktní komunikace mezi rodiči důvodem pro nesvěření dítěte do střídavé péče. Dítě by pak mělo být svěřeno do výlučné péče toho z rodičů, který je více nakloněn ke komunikaci s druhým rodičem a který nebude bránit styku dítěte s druhým rodičem.

Ústavní soud však upozorňuje, že nevhodnou komunikaci je nutno odlišit od nesouhlasu rodiče se svěřením dítěte do střídavé výchovy, když nesouhlas jednoho rodiče není důvodem pro nesvěření dítěte do střídavé péče.

S ohledem na tento judikát Ústavního soud lze rodičům doporučit, aby v případě, že mají zájem o výchovu svého dítěte, se snažili o udržení komunikace s druhým rodičem a nestali se z pohledu soudu právě tím rodičem, který znemožňuje styk dítěte s druhým rodičem, příp. rodičem, který není ochoten rozumně komunikovat s druhým rodičem, neboť tento fakt by mohl být v soudním řízení o svěření dítěte do péče použit proti jeho osobě a způsobit překvapivé rozhodnutí ve věci.

Mgr. Lenka Zbytovská

Dne 21. 11. 2014 byl ve Sbírce zákonů pod číslem 267/2014 vyhlášen zákon, kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Novela zákona o daních z příjmů je rozsáhlá a kromě legislativně technických změn souvisejících zejména s rekodifikací soukromého práva, obsahuje ustanovení, která korigují dopad platného, ale dosud neúčinného zákona č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, a konečně promítá do právní úpravy změny vyplývající z programového prohlášení vlády.

Mezi posledně jmenované změny patří zvýšení daňového zvýhodnění na druhé dítě o 2 400 Kč ročně, na třetí a další dítě o 3 600 Kč ročně a dále omezení v nastavení výdajových paušálů pro OSVČ. U výdajových paušálů OSVČ byly zavedeny maximální částky, které lze takto uplatnit i u příjmů ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství a z příjmů z živnostenského podnikání řemeslného (limit výdajového paušálu 1.600.000,- Kč) a u příjmů z jiného než řemeslného živnostenského podnikání (limit výdajového paušálu 1.200.000,- Kč).

U soukromého životního pojištění přináší novela zpřísnění podmínek pro aplikaci osvobození od daně ze závislé činnosti u příspěvků zaměstnavatele na soukromé životní pojištění zaměstnanců (§ 6 odst. 9 písm. p) bod 3 zákona o daních z příjmů). Osvobození od daně zaniká, dojde-li před skončením doby 60 kalendářních měsíců od uzavření smlouvy nebo před rokem, ve kterém pojištěný dosáhne 60 let k výplatě pojistného plnění, jiného příjmu, který není pojistným plněním a nezakládá zánik pojistné smlouvy, nebo k předčasnému ukončení pojistné smlouvy. V takovém případě je zaměstnanec povinen dodanit příspěvky za rok výplaty a předchozích 10 let. Je zde konstruován jednorázový příjem v podobě sumy osvobozených příspěvků zaměstnavatele, který je zaměstnanec povinen zdanit jako příjem ze závislé činnosti.

Pokud by za trvání smlouvy o soukromém životním pojištění došlo k takové změně smlouvy, v jejímž důsledku přestane smlouva splňovat některou z podmínek daných zákonem o daních z příjmů pro osvobození příspěvku zaměstnavatele na pojistné zaměstnance (např. změna okamžiku výplaty pojistného plnění na dobu před dosažením 60 let), osvobození zaniká (do budoucna) a povinnost dodanění nenastane.

U povinnosti dodanit uplatněný odpočet max. 12.000,- Kč od základu daně z titulu předčasného ukončení soukromého životního pojištění, penzijního připojištění se státním příspěvkem, penzijního pojištění nebo doplňkového penzijního spoření je nově omezena doba, za kterou je poplatník povinen uplatněné odpočty dodanit, a to na 10 let (§ 15 odst. 5 a odst. 6 zákona o daních z příjmů).

Bezúplatné příjmy v podobě majetkového prospěchu vydlužitele při bezúročné zápůjčce, vypůjčitele při výpůjčce nebo výprosníka při výprose již nebudou vyjmuty z předmětu daně z příjmů, ale budou osvobozeny, pokud úhrn těchto bezúplatných příjmů za zdaňovací období plynoucí od jedné osoby nepřesáhne 100 tis. Kč. Osvobození se navíc týká pouze případů, kdy nejde o příjmy ze závislé činnosti a kdy jde o příjmy mezi osobami příbuznými, osobami žijícími ve společně hospodařící domácnosti a příjmy obmyšleného z jeho majetku, který vyčlenil do svěřenského fondu nebo z majetku, který byl do svěřenského fondu vyčleněn příbuzným obmyšleného nebo osobou žijící s obmyšleným ve společně hospodařící domácnosti.

Změna se dotkne též zdaňování příjmů autorů, kdy se srážková daň bude aplikovat do výše 10.000 Kč, avšak bez následné možnosti započtení do daňového přiznání.

V úpravě solidárního zvýšení daně došlo ke dvěma novinkám. První významná změna se týká poplatníků, kteří mají příjmy ze závislé činnosti a zároveň v podnikání realizovali daňovou ztrátu. Podle ustanovení § 16a odst. 3 zákona o daních z příjmů lze pro účely posouzení vzniku povinnosti zvýšit daň o solidární zvýšení daně (tj. o 7 %) snížit příjmy zahrnované do dílčího základu daně podle § 6 zákona o daních z příjmů o daňovou ztrátu ze samostatné činnosti. Druhá změna spočívá v tom, že povinnost podat daňové přiznání již nemá poplatník, u něhož se zvyšuje záloha na daň z příjmů ze závislé činnosti o solidární zvýšení daně, ale pouze poplatník, u něhož se o solidární zvýšení daně zvyšuje daň za dané zdaňovací období. Povinnost se tak nebude již např. týkat zaměstnanců, kteří v jednom měsíci pobírali vyšší prémie a překročili tak limit pro solidární zvýšení daně u zálohy na daň z příjmů za tento měsíc, ale za celý rok základu daně podmiňujícího solidární zvýšení daně nedosáhli.

Za zmínku stojí dále zdanění příjmů plynoucích z rozpuštění rezervních fondů obchodních korporací. Zákon o obchodních korporacích již nově neukládá obchodním korporacím vytváření rezervního fondu ze zisku. Pokud obchodní korporace rezervní fond vytvořený ze zisku po zdanění rozpustí mezi členy, bude se na straně člena obchodní korporace fyzické osoby jednat o zdanitelný příjem podle § 10 zákona o daních z příjmů. Tento příjem bude v souvislosti s úpravou § 36 zákona o daních z příjmů zdaněn srážkovou daní.

Novela zákona o daních z příjmů dále výrazným způsobem zasáhne do způsobu zdanění fondů kvalifikovaných investorů. V současnosti jsou fondy kvalifikovaných investorů zdaněny stejně jako ostatní fondy 5 %. Od ledna roku 2015 bude dle novely většina fondů kvalifikovaných investorů zdaněna sazbou 19 %. Zvýhodněnou pětiprocentní sazbu ponechává novela pouze tzv. základním investičním fondům, kterými jsou investiční fondy, jejichž akcie nebo podílové listy jsou přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu, otevřené podílové fondy a investiční fondy a podfondy SICAV, které investují více než 90 % hodnoty svého majetku do v zákoně vymezených investičních nástrojů, účastí v kapitálových obchodních společnostech, pohledávek na výplatu peněžních prostředků z účtu a úvěrů a zápůjček poskytnutých investičním fondem. Daň z příjmu ve výši 19 % dopadne tedy na všechny fondy kvalifikovaných investorů, které jsou určeny přímo pro investování do nemovitostí, komodit a dalších speciálních investic. I fondy s touto investiční strategií se sice mohou stát základním investičním fondem, pokud zvolí formu otevřeného podílového fondu, případně registrují své cenné papíry k obchodování na evropském regulovaném trhu, avšak bude to pro ně znamenat další dodatečné náklady a přísnější regulaci. Pokud by investiční fondy touto novelou dotčeny nebyly, platila by pro všechny investiční fondy s účinností od 1. 1. 2015 daň z příjmů 0 %.

Závěrem nelze pominout novinku v podobě povinnosti podat daňové přiznání do konce zdaňovacího období, pokud v něm poplatník obdržel příjmy osvobozené od daně, přesahující 5 mil. Kč (§ 38v zákona o daních z příjmů), se sankcí až 15 % neoznámeného příjmu (§ 38w zákona o daních z příjmů). Tato povinnost se netýká příjmů, o nichž může správce daně získat údaje z evidencí, do nichž má přístup a které zveřejní na svých internetových stránkách. Lze předpokládat, že to bude zejména katastr nemovitostí a registr vozidel.

Mgr. Ing. Veronika Hardtová