0

NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD: PŮJČKY V HOTOVOSTI LZE POSKYTOVAT V NEOMEZENÉ VÝŠI

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku z února letošního roku podal nový pohled na poskytování půjček v hotovosti, když dospěl k názoru, že limit 15.000 EUR jako maximální výše hotovostních plateb daný zákonem o omezení plateb v hotovosti se nevztahuje na poskytování půjčky.

Rozsudkem č. j. 1 Afs 91/2010 -45 ze dne 23.února 2011 vyhověl Nejvyšší správní soud kasační stížnosti věřitele podané proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích o uložení pokuty za porušení ustanovení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů („zákon o omezení plateb v hotovosti“).

Správní orgány při rozhodování o udělení pokuty vycházely z ustanovení § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti, které zní: „Poskytovatel platby, jejíž výše překračuje částku 15 000 EUR (dále jen “limit”) je povinen provést platbu bezhotovostně; to neplatí, jde-li o platbu, která musí být podle zvláštního právního předpisu) provedena v hotovosti.“ Vzhledem k tomu, že věřitel jednorázově poskytl dlužníkovi půjčku ve výši 1.600.000,- Kč v hotovosti, dle výkladu správních orgánů tím porušil dané ustanovení a dopustil se přestupku dle § 5 zákona o omezení plateb v hotovosti. Finanční úřad věřiteli následně udělil pokutu ve výši 60.000,- Kč, kterou potvrdily i finanční ředitelství a krajský soud. Správní orgány i soudy vycházely obecně z názoru, že omezení výše hotovostních plateb se vztahuje prakticky na všechny platby bez ohledu na to, z jakého titulu jsou prováděny.

Nejvyšší správní soud se však v citovaném rozsudku přiklonil k názoru, že daný limit se nevztahuje na poskytnutí půjčky věřitelem dlužníkovi v hotovosti, neboť citované ustanovení zákona stanoví limit pro platby prováděné poskytovatelem plateb; poskytovatelem plateb je přitom dle § 2 odst. 1 zákona „ten, kdo platbou uhrazuje závazek.“ Bez ohledu na to, že zákonodárce měl zřejmě v úmyslu vztáhnout hotovostní limit na veškeré platby, jak mj. vyplývá i z důvodové zprávy k návrhu zákona, je dle dikce ustanovení limit dán pouze pro platby, kterými je uhrazován závazek. Dle soudu je právě tato okolnost v souvislosti s půjčkou zásadní, neboť smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, což znamená, že k uzavření smlouvy nedochází jen na základě ústní či písemné dohody stran, ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi. Smlouva o půjčce je zároveň považována za závazkový vztah jednostranný, neboť není povinností věřitele přenechat prostředky dlužníkovi. Ze smlouvy o půjčce vzniká povinnost pouze dlužníkovi, a to povinnost po uplynutí sjednané doby vrátit předmět půjčky věřiteli. Před odevzdáním předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi tedy neexistuje žádný závazek věřitele půjčku poskytnout (a to ani pokud již dříve byla oběma stranami podepsána smlouva), a věřitel rovněž předáním předmětu půjčky dlužníkovi žádný závazek neplní.

Nejvyšší správní soud tak dal za pravdu stěžovateli, dle jehož názoru nebyl poskytovatelem platby ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona, neboť poskytnutím prostředků nehradil žádný závazek, a tudíž se na něj nevztahuje ani limit uvedený v ustanovení § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti. Naproti tomu vrácení půjčky dlužníkem věřiteli je již plnění závazku dlužníka, a tedy na vrácení půjčky se již limit platby v hotovosti stanovený zákonem o omezení plateb v hotovosti nepochybně vztahuje.

0

NEJVYŠŠÍ SOUD: K NÁROKU JEDNATELE SPOLEČNOSTI S RUČENÍM OMEZENÝM NA ODMĚNU ZA VÝKON FUNKCE

Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu má jednatel společnosti s ručením omezeným nárok na odměnu za výkon své funkce vždy, kromě případu, kdy je výkon funkce sjednán (nebo zákonem stanoven) jako bezúplatný.

To znamená, že i při neexistenci smlouvy o výkonu funkce (což není v praxi situace výjimečná), je výkon funkce úplatný. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přiklonil již v rozhodnutí sp.zn. 29 Odo 994/2005, ze dne 31.01.2007, publikovaném v oficiální Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 20/2008, když konstatoval, že „z ustanovení § 66 odst. 2 ve spojení s § 566 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000, vyplývá, že nebyla-li mezi společností s ručením omezeným a jejím jednatelem uzavřena smlouva o výkonu funkce, má jednatel právo na odměnu určenou podle ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák.“

Týž výklad § 66 odst. 2 obchodního zákoníku Nejvyšší soud zaujal ve svém usnesení sp. zn. 29 Cdo 1647/2010, ze dne 1. 6. 2011, přičemž potvrdil, že tento výklad lze bez dalšího vztáhnout i na právní úpravu platnou po 31. prosinci 2000, a dle našeho názoru zcela správně dodal, že „náleží-li jednateli společnosti s ručením omezeným, který nemá se společností uzavřenou smlouvu o výkonu funkce, odměna za výkon funkce stanovená s přiměřeným použitím ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák., schválení odměny ani její výše valné hromadě nepřísluší. Vyplývá-li z ustanovení § 66 odst. 2 ve vazbě na ustanovení § 566 odst. 1 obch. zák. pro takovou situaci úplatnost výkonu funkce jednatele a výše úplaty, zakládají tato ustanovení zákonný nárok jednatele na poskytnutí takto zjištěné odměny, aniž by bylo třeba jejího schválení valnou hromadou. Opačný závěr by totiž vedl k tomu, že by valná hromada neprojednáním výše odměny anebo odmítnutím odměnu přiznat mohla odepřít jednateli odměnu, na kterou mu vznikl ze zákona nárok“.

V situacích, kdy výkon funkce jednatele má být bezplatný, doporučujeme tuto skutečnost uvést písemně ve smlouvě o výkonu funkce. Pokud tomu tak nebude, je jednatel oprávněn se přiměřené odměny domáhat, a to i zpětně.

Mgr. Alena Štěpánková

0

K PORUŠENÍ GENERÁLNÍHO INHIBITORIA DLE EXEKUČNÍHO ŘÁDU ÚČINNÉHO DO 1. 11. 2009

Nejvyšší soud České republiky rozhodl rozsudkem ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008 o některých důsledcích porušení generálního inhibitoria podle exekučního řádu účinného do 1. 11. 2009.

Nejvyšší soud se v rozhodnutí zabýval důsledky absolutní neplatnosti právního úkonu povinného pro porušení generálního inhibitoria (předjímaný ustanovením § 44 odst. 7 exekučního řádu ve znění účinném do 1. 11. 2009). Nejvyšší soud došel k závěru, že účinky generálního inhibitoria se neprosazovaly bez dalšího pouhým doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému, nýbrž (jen) ve spojení se stavem exekučního řízení. Dále Nejvyšší soud v rozhodnutí uvedl, že by sankcí absolutní neplatnosti nemohly být postiženy dispozice povinného s majetkem podléhajícím účinkům nařízené exekuce, jestliže usnesení o nařízení exekuce (vůbec) nenabylo právní moci. S úkony povinného, porušujícími v době, kdy byly učiněny, generální inhibitorium, nelze pojit sankci absolutní neplatnosti i poté, co po pravomocném nařízení exekuce proběhne exekuce (v závislosti na podobě exekučních příkazů vydaných soudním exekutorem) úspěšně (vymožením pohledávky oprávněného) způsobem nepostihujícím majetek, jehož se předmětný právní úkon týkal, nebo jestliže následně (i po porušení zákazu formulovaného generálním inhibitoriem) došlo k zastavení exekuce proto, že povinný po pravomocném nařízení exekuce uspokojil oprávněného mimo exekuci (jinak řečeno, dojde-li k zastavení exekuce, aniž byl exekucí postižen majetek s nímž povinný nakládal v rozporu s generálním inhibitorem, považují se úkony, jimiž povinný s tímto majetkem nakládal za trvání exekuce, za platné).

Tam, kde oprávněný, případně přihlášení věřitelé, se svým nárokem v exekuci uspěje bez zřetele k tomu, že povinný s částí svého majetku nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem (pohledávka oprávněného, potažmo přihlášených věřitelů, je uspokojena z jiného exekucí postiženého majetku povinného), není na místě dovozovat i poté absolutní neplatnost takového právního úkonu povinného ve smyslu § 44 odst. 7 exekučního řádu ve znění do 1. 11. 2009.

0

PŘÍSLUŠNOST SOUDŮ U ŽALOBY NA ZAPLACENÍ POHLEDÁVEK, JEJICHŽ SOUČET PŘESAHUJE 100.000,- Kč

Koncem roku 2010 přijal Vrchní soud v Praze zajímavé rozhodnutí sp. zn. Ncp 2505/2010, které pravděpodobně bude mít znační negativní dopad na efektivitu a rychlost soudního vymáhání pohledávek v obchodních vztazích.

Vrchní soud v rozhodnutí z 18. listopadu 2010 sp. zn. Ncp 2505/2010, které bylo následně uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66/2011, vyslovil názor, že „Je-li v jedné žalobě uplatněno několik nároků na zaplacení peněžitého plnění se samostatným skutkovým základem, pak soud zkoumá podmínku věcné příslušnosti u každého takového nároku zvlášť; celková výše součtu jednotlivých žalobou požadovaných peněžitých plnění nemá z hlediska aplikace ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bodu 6 o. s. ř. význam.“

Dle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bodu 6 o. s. ř. je příslušným soudem ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti v případě, že žalobcem požadovaná částka dosahuje 100.000,- Kč a více, krajský soud. Dle názoru Vrchního soudu však jednotlivé pohledávky se samostatným skutkovým základem nelze sčítat, a tedy i v případě, kdy součet většího počtu pohledávek několikanásobně převyšuje částku 100.000,- Kč (aniž však některá z nich sama o sobě této výše dosahuje), je třeba pohlížet při určování příslušnosti soudu na každou zvlášť.

Pohledávkou se samostatným skutkovým základem se rozumí například každá jednotlivá objednávka a související odběr zboží v častém modelu obchodního vztahu, kdy strany nemají mezi sebou uzavřenu žádnou rámcovou smlouvu a jejich spolupráce funguje tak, že odběratel učiní u dodavatele čas od času objednávku dle aktuální potřeby a dodavatel následně vystaví fakturu na dodané zboží.

Pro praxi z výše uvedeného vyplývá, že pokud má věřitel za dlužníkem pohledávku, která dosahuje alespoň 100.000,- Kč a současně pohledávku, která této částky nedosahuje, měl by první z nich zažalovat u krajského soudu a druhou u okresního soudu. V praxi se pak bude tentýž skutkový stav probírat před soudy dvakrát, což bude mít pravděpodobně výrazný dopad na objem práce u jednotlivých soudů a tím i rychlost a efektivitu těchto i jakýchkoliv dalších soudních řízení. Náklady na vymáhání pohledávky pro stát i strany budou v takovém případě značně vyšší.

Ve vhodných případech lze řešit danou situaci uzavřením rámcové smlouvy před zahájením spolupráce, na základě které budou probíhat objednávky a odběr zboží, neboť pohledávky vzniklé v rámci takového vztahu by vždy měly jediný samostatný skutkový základ. Uzavření rámcové smlouvy lze doporučit i pro následnou větší ochranu věřitelů, neboť velmi ulehčuje soudní vymáhání pohledávek a může obsahovat i další zajišťovací instituty k ochraně věřitele.

Mgr. Tereza Synáčková

1 6 7 8