Rubrika: Aktuálně v právu

Nový občanský zákoník, tedy zákon č. 89/2012 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2014, (dále jen „NOZ“) upravuje nově institut tzv. předsmluvní odpovědnosti, která do jejího výslovného zakotvení v zákoně byla v rámci českého právního řádu spíše teoretickým konceptem dovozovaným z obecné odpovědnosti za škodu a vzhledem k jejímu omezení judikaturou (judikatura omezila možnou náhradu škody pouze na neobvyklé náklady vynaložené v souvislosti se sjednáváním smlouvy) byla prakticky nevyužitelná.

Nový občanský zákoník přichází s komplexnější úpravou a zavádí čtyři základní skutkové podstaty předsmluvní odpovědnosti.

První základní skutkovou podstatou je jednání „naoko“ a její úpravu lze nalézt v § 1728 odst. 1 NOZ. Jedná se o jednání, kdy osoba jednající o uzavření smlouvy zahájí jednání či v něm pokračuje, aniž by měla úmysl smlouvu uzavřít. V takovém případě odpovídá druhé straně za způsobenou škodu a měla by ji tak uhradit veškeré vynaložené náklady a nikoliv jen neobvyklé, jako tomu bylo před nabytím účinnosti NOZ. V praxi však bude značně problematické prokázat druhé straně, že neměla úmysl smlouvu uzavřít.

Druhou skutkovou podstatu lze nalézt v § 1728 odst. 2 NOZ, kdy se jedná o nesplnění informační povinnosti. Strany jsou dle tohoto ustanovení povinné si sdělit všechny skutkové i právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít. Přes poněkud nejasnou formulaci ustanovení lze dovozovat, že se toto ustanovení bude vztahovat na veškeré okolnosti, které by mohly způsobit neplatnost smlouvy (např. omezení svéprávnosti strany, poznámka spornosti v katastru nemovitostí apod.) a dále na informace, při jejichž znalosti by druhá ze stran smlouvu neuzavřela (např. informace o plánované výstavbě dálnice v bezprostřední blízkosti při koupi rodinného domu).

§ 1729 NOZ vymezuje třetí skutkovou podstatu vztahující se na případy neuzavření smlouvy „za pět minut dvanáct“. Bude se jednat o případy, kdy jedna ze stran, aniž pro to má spravedlivý důvod, ukončí přes důvodné očekávání druhé strany jednání o smlouvě, ačkoliv již strany dospěly tak daleko, že uzavření smlouvy se jevilo jako vysoce pravděpodobné. V takovém případě je stanovena povinnost uhradit škodu v rozsahu odpovídající ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech. Tato skutková podstata bude opět problematická v rámci dokazování „spravedlivého důvodu“, kdy okolnosti spadající pod „spravedlivý důvod“ budou muset být dovozeny judikaturou. Stejně tak bude problematické vyčíslení a následné dokazování škody v obdobných případech.

Poslední zákonem upravenou skutkovou podstatou v rámci předsmluvní odpovědnosti je zneužití či prozrazení důvěrných informací. Tato skutková podstata byla obsažena již v předchozí úpravě, a to konkrétně v § 271 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a nyní se nově uplatní i na vztahy netýkající se podnikatelů, nýbrž na veškeré smluvní, resp. předsmluvní, vztahy. Strana, která tyto důvěrné informace vyzradí, je povinna vydat druhé straně to, o co se obohatila, případně (zejména nedojde-li k jejímu obohacení) nahradit škodu dle obecné odpovědnosti za škodu.

Úprava předsmluvní odpovědnosti se s ohledem na subsidiární aplikaci občanského zákoníku může uplatnit i v pracovněprávních vztazích. Otázkou však zůstává v jakém rozsahu, což bude vyřešeno pravděpodobně až judikaturou. Předsmluvní odpovědnost bude dopadat jak na zaměstnance, tak na zaměstnavatele, avšak, jak již bylo naznačeno, otázkou zůstává její faktická aplikovatelnost. S ohledem na dikci ustanovení § 1729 je v podstatě nemožné, aby se škody v případě neuzavření smlouvy „za pět minut dvanáct“ domáhal zaměstnavatel. Vznik škody bude však obtížně odvoditelný i v případě zaměstnanců, jelikož zákon umožňuje vypovědět pracovní smlouvu ve zkušební době i bez udání důvodu a nelze tak v podstatě určit výši škody, když není zřejmé, po jakou dobu by byl zaměstnanec zaměstnán. Pokud by však judikatura výši škody dovodila (např. pomocí statistik), bude se předsmluvní odpovědnost obcházet právě výpovědí ve zkušební době.

V rámci problematiky předsmluvní odpovědnosti je významná otázka vyloučení předsmluvní odpovědnosti, případně její omezení. Ustanovení NOZ takováto ujednání výslovně nezakazují a s ohledem na jednu z nejzákladnějších zásad NOZ, tedy na zásadu autonomie vůle, by tak mohla být smluvně předsmluvní odpovědnost vyloučena. Je však nezbytné pamatovat na další zásady NOZ, zejména na zásadu ochrany slabší strany a spotřebitele. S ohledem na ustanovení § 1814 a § 1815 NOZ lze předpokládat, že k vyloučení předsmluvní odpovědnosti podnikatele, a tedy silnější strany, vůči spotřebiteli by se nepřihlíželo. Vyloučení předsmluvní odpovědnosti by tak v takových případech vyvázalo pouze spotřebitele. Z uvedeného je možno dovozovat, že vyloučení či omezení předsmluvní odpovědnosti by se mohlo uplatnit pouze v některých případech, zejména při jednání mezi podnikateli, avšak je možno předpokládat, že se objeví i názory, že takováto ujednání porušují dobré mravy, případně veřejný pořádek a budou dle § 1 odst. 2 NOZ zakázaná. Možnost smluvního vyloučení předsmluvní odpovědnosti tak bude vyřešena až rozhodovací praxí soudů.

Zavedení předsmluvní odpovědnosti, respektive její rozšíření o alespoň základní skutkové podstaty, lze shledat přínosem v právní úpravě České republiky, a to zejména s ohledem na prevenční funkci při jednání stran. Současně však s ohledem na problematiku prokazování výše škody a úmyslného jednání lze předpokládat, že nebude mnoho případů, kdy náhrada škody bude úspěšně vymožena. A v mnoha ohledech bude zapotřebí počkat na rozhodovací praxi soudu, jelikož ustanovení jsou formulována nejasně či užívají blíže nespecifikované pojmy.

Mgr. Jitka Oliberiusová

Dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „ZOK“), který nahradil stávající zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Obchodním korporacím byla ustanovením § 777 odst. 2 ZOK stanovena povinnost přizpůsobit do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. do 30.6.2014) společenské smlouvy úpravě tohoto zákona a doručit je do sbírky listin. Sankce za nesplnění této povinnosti je stanovena přímo v § 777 odst. 2 ZOK. Pokud tedy obchodní korporace svoji společenskou smlouvu nepřizpůsobí dle uvedeného ustanovení ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, soud na návrh rejstříkového soudu nebo osoby, která na tom osvědčí právní zájem, zruší obchodní korporaci a nařídí její likvidaci.

U společnosti s ručením omezeným stanoví povinné náležitosti společenské smlouvy zejména ustanovení § 146 ZOK. Kromě toho je třeba respektovat ustanovení občanského zákoníku, a to zejména pokud jde o obecné otázky týkající se právnických osob, jako je např. sídlo či firma společnosti. Dle § 197 ZOK má pak jednatel povinnost bez zbytečného odkladu poté, co se dozví, že došlo ke změně společenské smlouvy na základě jakékoliv právní skutečnosti, vyhotovit úplné znění společenské smlouvy a uložit je spolu s listinami prokazujícími změnu do sbírky listin obchodního rejstříku.

V praxi vznikla otázka, jaké listiny musí být rejstříkovému soudu předloženy, resp. jaké listiny jsou právními předpisy požadovány k prokázání oprávněnosti provedených změn ve společenské smlouvě. Konkrétně se jednalo o otázku, zda a případně v jakých případech je k přizpůsobení společenské smlouvy dle § 777 odst. 2 ZOK vyžadováno rozhodnutí valné hromady o změně společenské smlouvy sepsané formou notářského zápisu (dle § 171 a § 172 ZOK), či dohoda společníků o změně obsahu společenské smlouvy sepsaná formou notářského zápisu (dle § 147 ZOK). Tato otázka byla významná nejen z hlediska právní jistoty společností, ale rovněž s ohledem na výši nákladů, které je nutné na sepsání notářského zápisu vynaložit.

K povinným náležitostem společenské smlouvy, které musí být součástí společenské smlouvy po celou dobu trvání společnosti dle § 146 ZOK, patří (i) firma a sídlo společnosti, (ii) předmět podnikání, (iii) určení společníků, (iv) druhy podílů každého společníka a práva a povinnosti s nimi spojené, (v) výše vkladů připadajících na jednotlivé podíly, (vi) výše základního kapitálu společnosti a (vii) počet jednatelů a způsob jejich jednání za společnost.

Z uvedeného je zřejmé, že ve společenských smlouvách společností, které vznikly do 31.12.2013, budou chybět zpravidla dvě náležitosti. Jednak obvykle nebudou obsahovat údaj o počtu jednatelů, neboť tato náležitost nebyla zákonem výslovně předepsána. Byť soudy postupně dovodily, že součástí společenské smlouvy by měl být i tento údaj, řada společností ho do svých společenských smluv nepromítla. Kromě toho může být nutné doplnit i údaj o druzích podílů a právech a povinnostech s nimi spojených.

Co se týče požadavku na vyjádření počtu jednatelů ve společenské smlouvě, nebylo jednoznačné, v jakých případech je možné založit do sbírky listin změněné znění společenské smlouvy bez dalšího a v jakých případech je nutné rozhodnutí valné hromady nebo dohoda všech společníků oboje sepsané ve formě notářského zápisu. Vodítko pro výklad poskytl Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení ze dne 12.2.2015, sp. zn. 29 Cdo 5347/2014, ve kterém je stanoveno: „Ve vztahu ke společnostem založeným před účinností zákona o obchodních korporacích došlo, zavedením požadavku na vyjádření počtu jednatelů určitou základní číslovkou, ke změně společenské smlouvy ex lege, a to účinností zákona o obchodních korporacích. Jednateli přísluší tuto změnu do textu společenské smlouvy promítnout v souladu s § 197 ZOK. Pouhým doplněním údaje o určitém počtu jednatelů, jenž již z obsahu společenské smlouvy plyne, nedochází k reálné (obsahové) změně společenské smlouvy. Proto není na místě vyžadovat postup podle § 147 odst. 1 ZOK.“. Z uvedeného tak vyplývá, že pokud z obsahu společenské smlouvy již počet jednatelů vyplývá (v daném případě bylo ve společenské smlouvě uvedeno, že prvními jednateli jsou ke dni vzniku společnosti tři konkrétně uvedené osoby), pak je možné rejstříkovému soudu předložit pouze úplné znění společenské smlouvy doplněné o počet jednatelů vyjádřený konkrétní číslovkou, a není tedy nutné sepisovat notářský zápis.

Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedení počtu jednatelů ve společenské smlouvě dle § 146 odst. 1 písm. g) ZOK není „novou“ obligatorní náležitostí společenské smlouvy. Tato náležitost nebyla za účinnosti zákona 513/1991 Sb., obchodního zákoníku sice stanovena výslovně zákonem, avšak byla postupně dovozena judikaturou. Pokud tedy z obsahu společenské smlouvy společnosti založené do 31.12.2013 již vyplývá údaj o určitém počtu jednatelů, není nutné pořizovat notářský zápis. A contrario lze dovodit, že, pokud ze společenské smlouvy tento údaj neplyne, je nutné spolu s úplným zněním společenské smlouvy předložit rejstříkovému soudu rovněž zápis z rozhodnutí valné hromady o změně společenské smlouvy sepsaný formou notářského zápisu (dle § 171 a § 172 ZOK), či dohodu společníků o změně obsahu společenské smlouvy sepsanou formou notářského zápisu (dle § 147 ZOK).

Mgr. Kateřina Kociánová

Zákon č. 107/2005 Sb., o elektronických komunikacích, stanovuje podmínky pro podnikání v oblasti elektronických komunikací, tj. zejména podmínky pro poskytování služeb kabelové televize a mobilních zemských sítí. Současně byl tímto zákonem zřízen Český telekomunikační úřad, který má pravomoc řešit spory vzniklé v souvislosti s poskytováním služeb elektronických komunikací a má dbát o ochranu spotřebitelů v této oblasti.

Zákon o elektronických komunikacích upravuje také náležitosti smluv o poskytování služeb elektronických komunikací, tj. typicky smluv s operátory, s poskytovateli internetu či kabelové televize, přičemž právě v tomto ohledu došlo k novelizaci zákonem č. 258/2014 Sb., a to ke dni 4.12.2014.

Dle novelizované verze zákona o elektronických komunikacích je poskytovatel služeb nyní povinen 1 měsíc před účinností změny smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací tuto informaci o změně uveřejnit na svých internetových stránkách a ve všech provozovnách a dále je povinen informovat samotného zákazníka o tom, že dojde ke změně smlouvy, nikoliv však o tom, k jaké konkrétní změně dojde, jak tomu bylo před novelou zákona. Zákazníkovi pak nezbyde nic jiného, než listovat rozsáhlými smlouvami a porovnávat texty smluvních podmínek, aby se dozvěděl, k jaké konkrétní změně došlo.

V případě, že se bude jednat o podstatnou změnu smlouvy o poskytování elektronických komunikací, která by vedla ke zhoršení postavení účastníka, je poskytovatel povinen informovat o této změně prokazatelným způsobem, a to způsobem, jakým je zasíláno vyúčtování služeb. Současně by měl poskytovatel informovat o možnosti ukončení smlouvy. Problémem však je, že oproti předchozímu znění zákona, kdy bylo doslovně vyjmenováno, co je podstatnou změnou smlouvy, dnes zákon toto neupravuje a zřejmě záleží na zvážení poskytovatele, zda se jedná o podstatnou změnu vedoucí ke zhoršení postavení zákazníka či nikoliv. Nutno podotknout, že některé změny smlouvy nemusí zhoršovat postavení účastníka smlouvy, avšak přesto nemusí být pro účastníka žádoucí. Otázkou také je, jak by byl posuzován případ, kdy např. operátor navýší cenu paušálních služeb, avšak současně poskytne zákazníkovi volné minuty či jiný bonus. V takovém případě si lze lehce představit, že operátor bude tvrdit, že se nejedná o podstatnou změnu, která by zhoršovala postavení účastníka smlouvy a že zákazník nebyl oprávněn smlouvu ukončit.

Novela dále přinesla větší riziko pro podnikatele, kdy v případě smluv uzavíraných na dálku, tj. telefonicky či prostřednictvím internetu, nemusí poskytovatel služeb informovat podnikatele o změně smlouvy, o jejím automatickém prodloužení a ani o možnosti výpovědi této smlouvy. Podnikatelé tak musí být velmi opatrní při telefonických rozhovorech, aby nedošlo k odsouhlasení změny služeb, neboť by o této změně nebyli dále informováni a mohlo by např. dojít k navýšení ceny služeb, aniž by si tuto skutečnost při telefonickém hovoru uvědomili.

Proti novele se ohradil Český telekomunikační úřad, neboť novela je zjevně v rozporu s evropskými směrnicemi, když neumožňuje odstoupení od smluv o poskytování služeb elektronických komunikací při jakékoliv změně bez sankcí.

Mgr. Lenka Zbytovská

V ustanovení § 501 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“) je upraveno omezení obecné odpovědnosti zcizitele za vady věci. Dle aktuálního znení ustanovení § 501 OZ „Přenechá-li se věc jak stojí a leží, neodpovídá zcizitel za její vady, ledaže věc nemá vlastnost, o níž zcizitel prohlásil, že ji má, nebo kterou si nabyvatel výslovně vymínil.“

V praxi se stala spornou otázka, zda je možné přenechat věc „jak stojí a leží“, a tedy omezit odpovědnost zcizitele za vady věci, ve všech případech a u jakékoli věci. Zodpovězení dané otázky se stalo o to důležitější z důvodu, že se tato formulace často používala ve smlouvách, kterými developeři prodávali domy, popř. jednotky kupujícím, a tuto formulaci ze smluv odmítali vypustit, v důsledku čehož omezovali svoji zákonnou odpovědnost za vady věci a znevýhodňovali tak kupujícího.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 29.2.2012, sp. zn.: 33 Cdo 1430/2010, potvrdil ustálenou judikatury (např.: rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1741/98 a ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003) a právní praxi v dané věci, když uvedl, že „Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že ustanovení § 501 obč. zák. dopadá pouze na věci určené úhrnně, tedy „jak stojí a leží“. Jde o ustanovení, které představuje zvláštní úpravu smluvní odpovědnosti za vady k věcem, které jsou ve smlouvě vymezeny úhrnně, tedy bez rozlišení věcí určených individuálně či druhově a bez ohledu na jejich jakost, množství a váhu („jak stojí a leží“), s nimiž se nakládá jako s celkem. Předmět smlouvy je v takovém případě vymezen nikoli údajem o jednotlivých konkrétních věcech, nýbrž za použití jiných údajů, např. uvedením místa, kde se nacházejí, a z povahy smlouvy vyplývá, že za vady tímto způsobem přenechaných věcí se neodpovídá.“

Lze tedy shrnout, že v souladu s ustálenou judikaturou i právní praxí nelze použít ustanovení § 501 OZ (přenechání věci „jak stojí a leží“) v jiných případech než v těch, kdy je předmětem smlouvy věc (věci) druhově určená. Dané ustanovení tak není možné použít např.: v případech projede nemovitostí a automobilů.

V této souvislosti je nutné poznamenat, že v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), který nabude účinnosti dne 1.1.2014, bude výše uvedené ustanovení upraveno v § 1918, který zní: „Přenechá-li se věc jak stojí a leží (úhrnkem), jdou její vady k tíži nabyvatele. To neplatí, nemá-li věc vlastnost, o níž zcizitel prohlásil, že ji má, nebo již si nabyvatel vymínil.“ Uvedené ustanovení tedy bylo převzato prakticky beze změny, když došlo pouze k upřesnění (v souladu s dosavadní judikaturou a praxí) v tom smyslu, že se dané ustanovení vztahuje pouze na věci určené úhrnně.

Mgr. Kateřina Vrbová

Institut nezbytné cesty je upraven v ustanovení § 1029 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, odbornou i laickou veřejností nazývaného “nový občanský zákoník”, který je účinný od 1. ledna 2014.

Institut nezbytné cesty slouží k zajištění řádného hospodaření vlastníka nemovité věci, která není dostatečně spojena s veřejnou cestou, a to tak, že vlastník pozemku či pozemků, nebo případně vlastníci pozemků, po kterých nezbytná cesta má vést, povolí nezbytnou cestu přes svůj pozemek/pozemky ve prospěch vlastníka nemovitosti, který nemá ke svému majetku dostatečný přístup, tedy bude uzavřena smlouva mezi dotčenými vlastníky nemovitostí, nebo, v případě, že není dohoda mezi vlastníky možná, může nezbytnou cestu povolit soud, a to i jako služebnost. Oba způsoby zajištění nezbytného přístupu jsou za náhradu, neboť se přinejmenším právně, ale často i fakticky, jedná o omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na kterém je nezbytná cesta povolena.

Splnění podmínek pro podání návrhu na povolení nezbytné cesty nezávisí jen na faktické možnosti užívat přístup k pozemku, ale vlastník pozemku, který nemá řádný přístup k veřejné cestě (silnice, veřejně přístupná účelová komunikace), má právo na to, aby jeho právo bylo zakotveno a upraveno, a to buď smluvně, nebo v soudním rozhodnutí.

Nejčastěji bude právo nezbytné cesty povoleno, resp. zřízeno jako služebnost, tedy jako věcné právo zapsané v katastru nemovitostí, a to i pro budoucí vlastníky. Není to však jediný způsob realizace tohoto právního institutu, z tohoto důvodu není nezbytná cesta zařazena v rámci nového občanského zákoníku do právní úpravy týkající se věcných břemen, tedy ustanovení § 1257 a následující občanského zákoníku.

Náklady na zřízení nezbytné cesty hradí ten, v jehož prospěch byla cesta povolena. Zákon upravuje případy, kdy nelze nezbytnou cestu povolit, byť jsou splněny všechny ostatní podmínky. Zejména se hodnotí potenciální škoda na povinném pozemku nebo příčina vzniku nedostatku přístupu na pozemek žadatele.

Zákon dále upravuje zánik práva nezbytné cesty, především z důvodu pozbytí jeho nezbytnosti.

Uplatnění práva nezbytné cesty slouží jak soukromým účelům, tj. umožní přístup k pozemku vlastníku, který nezapříčinil nemožnost spojení s veřejnou cestou, ale má i veřejnoprávní aspekt, neboť vlastník takového pozemku musí vykonávat své vlastnické právo v souladu s právními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod a jejím článkem 11, které lze shrnout pod obecnou poučku “vlastnictví zavazuje”.

Mgr. Helena Hejsková