Blog

Nový občanský zákoník, tedy zákon č. 89/2012 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2014, (dále jen „NOZ“) upravuje nově institut tzv. předsmluvní odpovědnosti, která do jejího výslovného zakotvení v zákoně byla v rámci českého právního řádu spíše teoretickým konceptem dovozovaným z obecné odpovědnosti za škodu a vzhledem k jejímu omezení judikaturou (judikatura omezila možnou náhradu škody pouze na neobvyklé náklady vynaložené v souvislosti se sjednáváním smlouvy) byla prakticky nevyužitelná.

Nový občanský zákoník přichází s komplexnější úpravou a zavádí čtyři základní skutkové podstaty předsmluvní odpovědnosti.

První základní skutkovou podstatou je jednání „naoko“ a její úpravu lze nalézt v § 1728 odst. 1 NOZ. Jedná se o jednání, kdy osoba jednající o uzavření smlouvy zahájí jednání či v něm pokračuje, aniž by měla úmysl smlouvu uzavřít. V takovém případě odpovídá druhé straně za způsobenou škodu a měla by ji tak uhradit veškeré vynaložené náklady a nikoliv jen neobvyklé, jako tomu bylo před nabytím účinnosti NOZ. V praxi však bude značně problematické prokázat druhé straně, že neměla úmysl smlouvu uzavřít.

Druhou skutkovou podstatu lze nalézt v § 1728 odst. 2 NOZ, kdy se jedná o nesplnění informační povinnosti. Strany jsou dle tohoto ustanovení povinné si sdělit všechny skutkové i právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít. Přes poněkud nejasnou formulaci ustanovení lze dovozovat, že se toto ustanovení bude vztahovat na veškeré okolnosti, které by mohly způsobit neplatnost smlouvy (např. omezení svéprávnosti strany, poznámka spornosti v katastru nemovitostí apod.) a dále na informace, při jejichž znalosti by druhá ze stran smlouvu neuzavřela (např. informace o plánované výstavbě dálnice v bezprostřední blízkosti při koupi rodinného domu).

§ 1729 NOZ vymezuje třetí skutkovou podstatu vztahující se na případy neuzavření smlouvy „za pět minut dvanáct“. Bude se jednat o případy, kdy jedna ze stran, aniž pro to má spravedlivý důvod, ukončí přes důvodné očekávání druhé strany jednání o smlouvě, ačkoliv již strany dospěly tak daleko, že uzavření smlouvy se jevilo jako vysoce pravděpodobné. V takovém případě je stanovena povinnost uhradit škodu v rozsahu odpovídající ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech. Tato skutková podstata bude opět problematická v rámci dokazování „spravedlivého důvodu“, kdy okolnosti spadající pod „spravedlivý důvod“ budou muset být dovozeny judikaturou. Stejně tak bude problematické vyčíslení a následné dokazování škody v obdobných případech.

Poslední zákonem upravenou skutkovou podstatou v rámci předsmluvní odpovědnosti je zneužití či prozrazení důvěrných informací. Tato skutková podstata byla obsažena již v předchozí úpravě, a to konkrétně v § 271 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a nyní se nově uplatní i na vztahy netýkající se podnikatelů, nýbrž na veškeré smluvní, resp. předsmluvní, vztahy. Strana, která tyto důvěrné informace vyzradí, je povinna vydat druhé straně to, o co se obohatila, případně (zejména nedojde-li k jejímu obohacení) nahradit škodu dle obecné odpovědnosti za škodu.

Úprava předsmluvní odpovědnosti se s ohledem na subsidiární aplikaci občanského zákoníku může uplatnit i v pracovněprávních vztazích. Otázkou však zůstává v jakém rozsahu, což bude vyřešeno pravděpodobně až judikaturou. Předsmluvní odpovědnost bude dopadat jak na zaměstnance, tak na zaměstnavatele, avšak, jak již bylo naznačeno, otázkou zůstává její faktická aplikovatelnost. S ohledem na dikci ustanovení § 1729 je v podstatě nemožné, aby se škody v případě neuzavření smlouvy „za pět minut dvanáct“ domáhal zaměstnavatel. Vznik škody bude však obtížně odvoditelný i v případě zaměstnanců, jelikož zákon umožňuje vypovědět pracovní smlouvu ve zkušební době i bez udání důvodu a nelze tak v podstatě určit výši škody, když není zřejmé, po jakou dobu by byl zaměstnanec zaměstnán. Pokud by však judikatura výši škody dovodila (např. pomocí statistik), bude se předsmluvní odpovědnost obcházet právě výpovědí ve zkušební době.

V rámci problematiky předsmluvní odpovědnosti je významná otázka vyloučení předsmluvní odpovědnosti, případně její omezení. Ustanovení NOZ takováto ujednání výslovně nezakazují a s ohledem na jednu z nejzákladnějších zásad NOZ, tedy na zásadu autonomie vůle, by tak mohla být smluvně předsmluvní odpovědnost vyloučena. Je však nezbytné pamatovat na další zásady NOZ, zejména na zásadu ochrany slabší strany a spotřebitele. S ohledem na ustanovení § 1814 a § 1815 NOZ lze předpokládat, že k vyloučení předsmluvní odpovědnosti podnikatele, a tedy silnější strany, vůči spotřebiteli by se nepřihlíželo. Vyloučení předsmluvní odpovědnosti by tak v takových případech vyvázalo pouze spotřebitele. Z uvedeného je možno dovozovat, že vyloučení či omezení předsmluvní odpovědnosti by se mohlo uplatnit pouze v některých případech, zejména při jednání mezi podnikateli, avšak je možno předpokládat, že se objeví i názory, že takováto ujednání porušují dobré mravy, případně veřejný pořádek a budou dle § 1 odst. 2 NOZ zakázaná. Možnost smluvního vyloučení předsmluvní odpovědnosti tak bude vyřešena až rozhodovací praxí soudů.

Zavedení předsmluvní odpovědnosti, respektive její rozšíření o alespoň základní skutkové podstaty, lze shledat přínosem v právní úpravě České republiky, a to zejména s ohledem na prevenční funkci při jednání stran. Současně však s ohledem na problematiku prokazování výše škody a úmyslného jednání lze předpokládat, že nebude mnoho případů, kdy náhrada škody bude úspěšně vymožena. A v mnoha ohledech bude zapotřebí počkat na rozhodovací praxi soudu, jelikož ustanovení jsou formulována nejasně či užívají blíže nespecifikované pojmy.

Mgr. Jitka Oliberiusová