Blog

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku z února letošního roku podal nový pohled na poskytování půjček v hotovosti, když dospěl k názoru, že limit 15.000 EUR jako maximální výše hotovostních plateb daný zákonem o omezení plateb v hotovosti se nevztahuje na poskytování půjčky.

Rozsudkem č. j. 1 Afs 91/2010 -45 ze dne 23.února 2011 vyhověl Nejvyšší správní soud kasační stížnosti věřitele podané proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích o uložení pokuty za porušení ustanovení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů („zákon o omezení plateb v hotovosti“).

Správní orgány při rozhodování o udělení pokuty vycházely z ustanovení § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti, které zní: „Poskytovatel platby, jejíž výše překračuje částku 15 000 EUR (dále jen “limit”) je povinen provést platbu bezhotovostně; to neplatí, jde-li o platbu, která musí být podle zvláštního právního předpisu) provedena v hotovosti.“ Vzhledem k tomu, že věřitel jednorázově poskytl dlužníkovi půjčku ve výši 1.600.000,- Kč v hotovosti, dle výkladu správních orgánů tím porušil dané ustanovení a dopustil se přestupku dle § 5 zákona o omezení plateb v hotovosti. Finanční úřad věřiteli následně udělil pokutu ve výši 60.000,- Kč, kterou potvrdily i finanční ředitelství a krajský soud. Správní orgány i soudy vycházely obecně z názoru, že omezení výše hotovostních plateb se vztahuje prakticky na všechny platby bez ohledu na to, z jakého titulu jsou prováděny.

Nejvyšší správní soud se však v citovaném rozsudku přiklonil k názoru, že daný limit se nevztahuje na poskytnutí půjčky věřitelem dlužníkovi v hotovosti, neboť citované ustanovení zákona stanoví limit pro platby prováděné poskytovatelem plateb; poskytovatelem plateb je přitom dle § 2 odst. 1 zákona „ten, kdo platbou uhrazuje závazek.“ Bez ohledu na to, že zákonodárce měl zřejmě v úmyslu vztáhnout hotovostní limit na veškeré platby, jak mj. vyplývá i z důvodové zprávy k návrhu zákona, je dle dikce ustanovení limit dán pouze pro platby, kterými je uhrazován závazek. Dle soudu je právě tato okolnost v souvislosti s půjčkou zásadní, neboť smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, což znamená, že k uzavření smlouvy nedochází jen na základě ústní či písemné dohody stran, ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi. Smlouva o půjčce je zároveň považována za závazkový vztah jednostranný, neboť není povinností věřitele přenechat prostředky dlužníkovi. Ze smlouvy o půjčce vzniká povinnost pouze dlužníkovi, a to povinnost po uplynutí sjednané doby vrátit předmět půjčky věřiteli. Před odevzdáním předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi tedy neexistuje žádný závazek věřitele půjčku poskytnout (a to ani pokud již dříve byla oběma stranami podepsána smlouva), a věřitel rovněž předáním předmětu půjčky dlužníkovi žádný závazek neplní.

Nejvyšší správní soud tak dal za pravdu stěžovateli, dle jehož názoru nebyl poskytovatelem platby ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona, neboť poskytnutím prostředků nehradil žádný závazek, a tudíž se na něj nevztahuje ani limit uvedený v ustanovení § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti. Naproti tomu vrácení půjčky dlužníkem věřiteli je již plnění závazku dlužníka, a tedy na vrácení půjčky se již limit platby v hotovosti stanovený zákonem o omezení plateb v hotovosti nepochybně vztahuje.