Aktuality

Nejvyšší soud ČR vydal dne 22.1.2015 pod sp. zn. 22 Cdo 77/2013 další judikát týkající se tzv. knihovní držby nemovitostí a posouzení dobré víry držitele. Dovolací soud při posouzení věci postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“).

Držba věci předpokládá vůli (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Držební vůle je vůle držet věc pro sebe a svým jménem, tedy nakládat s ní jako s vlastní, a corpus possessionis představuje nakládání s věcí. Podstata tohoto nakládání (corpus) není jen v jejím fyzickém ovládání. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy „za nakládání s věcí“. To je samozřejmě ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji pro sebe. Fyzické ovládání je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) prostě fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků.

Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře opakovaně dovodil, že držitelem pozemku je i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho detentorem. Držby věci se lze uchopit též její tradicí. Držitel se nemusí chopit držby věci sám, ale může jít o její nabytí zástupcem; není ani nutné fyzické převzetí věci držitelem. Držba tak může přejít prohlášením (učiněným výslovně i konkludentně) o tom, že osoba, která převádí věc, kterou jako vlastník drží, ji bude nadále držet pro nabyvatele jako její detentor z jiného právního důvodu (constitutum possessorium). V tomto případě nedojde ke změně ve fyzickém ovládání věci, její držba však přejde na nabyvatele.

Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci.

Ve výše uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud ČR vyslovil rovněž k otázce a posouzení dobré víry držitele, je-li mezi ním a jeho právním předchůdcem úzký příbuzenský vztah. Při posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, nelze jen na základě úzkého příbuzenského vztahu bez dalšího usuzovat, že jeden z příbuzných byl seznámen se skutečnostmi, o nichž bezpečně věděli další příbuzní. K úzkému příbuzenskému vztahu by tudíž musela přistoupit nějaká další okolnost, která by bez důvodných pochybností odůvodňovala závěr, že by příbuznému byly známy skutečnosti zpochybňující jeho dobrou víru. I když dovolací soud připouští, že v rámci hodnocení rozhodných skutečností může hrát roli i příbuzenský vztah, z jeho samotné existence však nelze presumovat bez dalšího vědomost o konkrétních skutečnostech.

Mgr. Michal Holeček

Ústavní soud vydal dne 30.12.2014 další judikát týkající se střídavé péče, sp.zn. I.ÚS 1554/14, ve kterém dále uvádí, že obecné soudy jsou povinny brát v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují. Ústavní soud v nálezu uvádí, že i v případě, že oba rodiče naplňují ve stejné míře kritéria pro svěření dítěte do střídavé výchovy, tj. oba rodiče projevují o dítě opravdový zájem a chtějí jej mít v péči a jsou schopni řádné péče, lze toto vyvrátit, pokud jsou k tomu pádné důvody mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří např. specifický zdravotní stav dítěte či velká vzdálenost bydliště rodičů.

Výjimečným důvodem pro nenařízení střídavé péče rodičů pak může být i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči dítěte, avšak pouze ve výjimečných případech, kdy tato komunikace může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte. Dle názoru Ústavního soudu jsou však obecné soudy i v tomto případě povinny zjistit příčinu nevhodné či nulové komunikace mezi rodiči a také se pokusit tento stav napravit či zlepšit a zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina vzniku špatné komunikace mezi rodiči. Teprve v případě, kdy se ani soudu nepodaří zlepšit komunikaci mezi rodiči, pak může být nevhodná či konfliktní komunikace mezi rodiči důvodem pro nesvěření dítěte do střídavé péče. Dítě by pak mělo být svěřeno do výlučné péče toho z rodičů, který je více nakloněn ke komunikaci s druhým rodičem a který nebude bránit styku dítěte s druhým rodičem.

Ústavní soud však upozorňuje, že nevhodnou komunikaci je nutno odlišit od nesouhlasu rodiče se svěřením dítěte do střídavé výchovy, když nesouhlas jednoho rodiče není důvodem pro nesvěření dítěte do střídavé péče.

S ohledem na tento judikát Ústavního soud lze rodičům doporučit, aby v případě, že mají zájem o výchovu svého dítěte, se snažili o udržení komunikace s druhým rodičem a nestali se z pohledu soudu právě tím rodičem, který znemožňuje styk dítěte s druhým rodičem, příp. rodičem, který není ochoten rozumně komunikovat s druhým rodičem, neboť tento fakt by mohl být v soudním řízení o svěření dítěte do péče použit proti jeho osobě a způsobit překvapivé rozhodnutí ve věci.

Mgr. Lenka Zbytovská