Aktuality

Přelomovým rozhodnutím Ústavního soudu ČR ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I.ÚS 2482/13, došlo v oblasti rodinného práva České republiky, dopadajícího na vztahy rodičů a dětí k významnému posunu v rozhodovací praxi soudů o střídavé výchově obou rodičů.

Citované rozhodnutí konstatuje hned několik zásadních bodů (premis), ze kterých musí obecné soudy vycházet při rozhodování o rodičovské odpovědnosti a péči rodičů o nezletilé dítě pro dobu po rozvodu manželství tak, aby byla zachována a respektována základní lidská práva.

Předně opakovaně konstatuje povinnost obecných soudů k důkazní aktivitě, tedy k prokázání skutečného stavu věci a veškerých skutečností, významných pro rozhodování o péči o nezletilé dítě – nelze se v těchto věcech spokojit pouze s formálními postupy dokazování.

Dalším bodem, vztahujícím se již přímo ke střídavé péči jako takové, je povinnost obecných soudů rozhodovat vždy s ohledem na nejlepší zájem dítěte. V řízení, kde o nezletilé dítě jeví skutečný zájem více osob (typicky oba z rodičů), je tedy nutné posuzovat veškerá relevantní kritéria (o těch podrobněji dále) ve vztahu mezi dítětem a touto osobou jednotlivě a následně, po vyhodnocení toho, zda je svěření dítěte do péče takové osoby v jeho nejlepším zájmu, jej zpravidla svěřit do střídavé péče takových osob tak, aby nedošlo k vytržení dítěte z jeho přirozeného prostředí a rodinných vazeb a aby byly zachovány jeho vztahy s takovými osobami, které vnímá jako sobě blízké.

Ústavní soud dále uvedl zejména následující kritéria, která by měla být v takových případech (tj. při rozhodování o úpravě výchovných poměrů) posuzována a brána v potaz:

(i) příbuzenský vztah, tedy existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou, usilující o jeho svěření do péče;

(ii) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb při svěření do péče určité osoby, přičemž nelze odtrhnout dítě od osob, k nimž má citové vazby a náklonnost, u kterých dlouhodobě setrvávalo a nachází u nich svůj domov;

(iii) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a potřeby (včetně těch emocionálních, vzdělávacích a jiných), posuzuje se zejména věk, materiální zabezpečení, výchovné a intelektuální schopnosti a morální integrita takové osoby;

(iv) přání dítěte, které musí být zjišťováno komplexně, především nepřímými otázkami tak, aby se minimalizovalo riziko manipulace dítěte nebo jeho stresování, proto je doporučeno i neformální prostředí takového zjišťování. Ústavní soud konstatoval, že je v tomto ohledu nutné zejména zohlednit věk nezletilého dítěte, jeho rozumovou vyspělost, když názor mladších dětí je nutné více v tomto ohledu hodnotit a názoru starších dětí (např. patnáctiletých) naopak přiložit vyšší váhu při rozhodování o jejich svěření do péče. Zohlednit je nutné i to, pokud bylo již dříve dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, který tak na něj mohl mít zvýšený vliv a mohl jím manipulovat.

S ohledem na výše uvedené a některé další zohledňované faktory, které vyplývají z judikaturní činnosti a které jsou rovněž obecnými soudy v konkrétních věcech hodnoceny (s přihlédnutím k rozhodující podmínce zájmu nezletilého dítěte), pak Ústavní soud shrnul principy střídavé péče následovně. Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, mají-li o to zájem a je-li to v zájmu dítěte (jedná se o kumulativní podmínky) a pokud oba rodiče dbali i o výchovu dítěte po stránce citové, rozumové a mravní, mělo by být svěření dítěte do jejich střídavé péče pravidlem, když odchýlení od tohoto postupu si vyžaduje zvláštní zdůvodnění takového rozhodnutí. Střídavou péči nelze přitom vyloučit pouze z toho důvodu, že s ní jeden z rodičů nesouhlasí, protože chce mít dítě ve své výlučné péči. Jednostranná neochota jednoho z rodičů spolupracovat s druhým rodičem na střídavé výchově společného nezletilého dítěte, plynoucí z pouhého nesouhlasu se střídavou péčí, proto nesmí být jediným důvodem pro odepření této střídavé péče dítěti, v jehož zájmu je primárně soudem rozhodováno a které má právo na oba své rodiče.

Na výše popsaný judikát Ústavního soudu navázala i další, obdobná, rozhodnutí ve věci, které z citovaného rozhodnutí nejenom vychází, ale jej i dále rozvíjí – např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/14 ze dne 11. 9. 2014, nález I. ÚS 3216/2014 ze dne 25. 9. 2014. S ohledem na zkušenosti z praxe lze také konstatovat, že i obecné soudy již nyní přiznávají otcům styk s nezletilými dětmi v o něco širším rozsahu, než tomu bývalo dříve a lze proto důvodně očekávat, že judikaturní činnost Ústavního soudu bude těmito soudy v jejich rozhodovací praxi postupně zohledňována ve prospěch střídavé péče.

Mgr. Barbora Fučíková

Nový občanský zákoník, tedy zákon č. 89/2012 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.2014, (dále jen „NOZ“) upravuje nově institut tzv. předsmluvní odpovědnosti, která do jejího výslovného zakotvení v zákoně byla v rámci českého právního řádu spíše teoretickým konceptem dovozovaným z obecné odpovědnosti za škodu a vzhledem k jejímu omezení judikaturou (judikatura omezila možnou náhradu škody pouze na neobvyklé náklady vynaložené v souvislosti se sjednáváním smlouvy) byla prakticky nevyužitelná.

Nový občanský zákoník přichází s komplexnější úpravou a zavádí čtyři základní skutkové podstaty předsmluvní odpovědnosti.

První základní skutkovou podstatou je jednání „naoko“ a její úpravu lze nalézt v § 1728 odst. 1 NOZ. Jedná se o jednání, kdy osoba jednající o uzavření smlouvy zahájí jednání či v něm pokračuje, aniž by měla úmysl smlouvu uzavřít. V takovém případě odpovídá druhé straně za způsobenou škodu a měla by ji tak uhradit veškeré vynaložené náklady a nikoliv jen neobvyklé, jako tomu bylo před nabytím účinnosti NOZ. V praxi však bude značně problematické prokázat druhé straně, že neměla úmysl smlouvu uzavřít.

Druhou skutkovou podstatu lze nalézt v § 1728 odst. 2 NOZ, kdy se jedná o nesplnění informační povinnosti. Strany jsou dle tohoto ustanovení povinné si sdělit všechny skutkové i právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít. Přes poněkud nejasnou formulaci ustanovení lze dovozovat, že se toto ustanovení bude vztahovat na veškeré okolnosti, které by mohly způsobit neplatnost smlouvy (např. omezení svéprávnosti strany, poznámka spornosti v katastru nemovitostí apod.) a dále na informace, při jejichž znalosti by druhá ze stran smlouvu neuzavřela (např. informace o plánované výstavbě dálnice v bezprostřední blízkosti při koupi rodinného domu).

§ 1729 NOZ vymezuje třetí skutkovou podstatu vztahující se na případy neuzavření smlouvy „za pět minut dvanáct“. Bude se jednat o případy, kdy jedna ze stran, aniž pro to má spravedlivý důvod, ukončí přes důvodné očekávání druhé strany jednání o smlouvě, ačkoliv již strany dospěly tak daleko, že uzavření smlouvy se jevilo jako vysoce pravděpodobné. V takovém případě je stanovena povinnost uhradit škodu v rozsahu odpovídající ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech. Tato skutková podstata bude opět problematická v rámci dokazování „spravedlivého důvodu“, kdy okolnosti spadající pod „spravedlivý důvod“ budou muset být dovozeny judikaturou. Stejně tak bude problematické vyčíslení a následné dokazování škody v obdobných případech.

Poslední zákonem upravenou skutkovou podstatou v rámci předsmluvní odpovědnosti je zneužití či prozrazení důvěrných informací. Tato skutková podstata byla obsažena již v předchozí úpravě, a to konkrétně v § 271 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a nyní se nově uplatní i na vztahy netýkající se podnikatelů, nýbrž na veškeré smluvní, resp. předsmluvní, vztahy. Strana, která tyto důvěrné informace vyzradí, je povinna vydat druhé straně to, o co se obohatila, případně (zejména nedojde-li k jejímu obohacení) nahradit škodu dle obecné odpovědnosti za škodu.

Úprava předsmluvní odpovědnosti se s ohledem na subsidiární aplikaci občanského zákoníku může uplatnit i v pracovněprávních vztazích. Otázkou však zůstává v jakém rozsahu, což bude vyřešeno pravděpodobně až judikaturou. Předsmluvní odpovědnost bude dopadat jak na zaměstnance, tak na zaměstnavatele, avšak, jak již bylo naznačeno, otázkou zůstává její faktická aplikovatelnost. S ohledem na dikci ustanovení § 1729 je v podstatě nemožné, aby se škody v případě neuzavření smlouvy „za pět minut dvanáct“ domáhal zaměstnavatel. Vznik škody bude však obtížně odvoditelný i v případě zaměstnanců, jelikož zákon umožňuje vypovědět pracovní smlouvu ve zkušební době i bez udání důvodu a nelze tak v podstatě určit výši škody, když není zřejmé, po jakou dobu by byl zaměstnanec zaměstnán. Pokud by však judikatura výši škody dovodila (např. pomocí statistik), bude se předsmluvní odpovědnost obcházet právě výpovědí ve zkušební době.

V rámci problematiky předsmluvní odpovědnosti je významná otázka vyloučení předsmluvní odpovědnosti, případně její omezení. Ustanovení NOZ takováto ujednání výslovně nezakazují a s ohledem na jednu z nejzákladnějších zásad NOZ, tedy na zásadu autonomie vůle, by tak mohla být smluvně předsmluvní odpovědnost vyloučena. Je však nezbytné pamatovat na další zásady NOZ, zejména na zásadu ochrany slabší strany a spotřebitele. S ohledem na ustanovení § 1814 a § 1815 NOZ lze předpokládat, že k vyloučení předsmluvní odpovědnosti podnikatele, a tedy silnější strany, vůči spotřebiteli by se nepřihlíželo. Vyloučení předsmluvní odpovědnosti by tak v takových případech vyvázalo pouze spotřebitele. Z uvedeného je možno dovozovat, že vyloučení či omezení předsmluvní odpovědnosti by se mohlo uplatnit pouze v některých případech, zejména při jednání mezi podnikateli, avšak je možno předpokládat, že se objeví i názory, že takováto ujednání porušují dobré mravy, případně veřejný pořádek a budou dle § 1 odst. 2 NOZ zakázaná. Možnost smluvního vyloučení předsmluvní odpovědnosti tak bude vyřešena až rozhodovací praxí soudů.

Zavedení předsmluvní odpovědnosti, respektive její rozšíření o alespoň základní skutkové podstaty, lze shledat přínosem v právní úpravě České republiky, a to zejména s ohledem na prevenční funkci při jednání stran. Současně však s ohledem na problematiku prokazování výše škody a úmyslného jednání lze předpokládat, že nebude mnoho případů, kdy náhrada škody bude úspěšně vymožena. A v mnoha ohledech bude zapotřebí počkat na rozhodovací praxi soudu, jelikož ustanovení jsou formulována nejasně či užívají blíže nespecifikované pojmy.

Mgr. Jitka Oliberiusová

Dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „ZOK“), který nahradil stávající zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Obchodním korporacím byla ustanovením § 777 odst. 2 ZOK stanovena povinnost přizpůsobit do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. do 30.6.2014) společenské smlouvy úpravě tohoto zákona a doručit je do sbírky listin. Sankce za nesplnění této povinnosti je stanovena přímo v § 777 odst. 2 ZOK. Pokud tedy obchodní korporace svoji společenskou smlouvu nepřizpůsobí dle uvedeného ustanovení ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, soud na návrh rejstříkového soudu nebo osoby, která na tom osvědčí právní zájem, zruší obchodní korporaci a nařídí její likvidaci.

U společnosti s ručením omezeným stanoví povinné náležitosti společenské smlouvy zejména ustanovení § 146 ZOK. Kromě toho je třeba respektovat ustanovení občanského zákoníku, a to zejména pokud jde o obecné otázky týkající se právnických osob, jako je např. sídlo či firma společnosti. Dle § 197 ZOK má pak jednatel povinnost bez zbytečného odkladu poté, co se dozví, že došlo ke změně společenské smlouvy na základě jakékoliv právní skutečnosti, vyhotovit úplné znění společenské smlouvy a uložit je spolu s listinami prokazujícími změnu do sbírky listin obchodního rejstříku.

V praxi vznikla otázka, jaké listiny musí být rejstříkovému soudu předloženy, resp. jaké listiny jsou právními předpisy požadovány k prokázání oprávněnosti provedených změn ve společenské smlouvě. Konkrétně se jednalo o otázku, zda a případně v jakých případech je k přizpůsobení společenské smlouvy dle § 777 odst. 2 ZOK vyžadováno rozhodnutí valné hromady o změně společenské smlouvy sepsané formou notářského zápisu (dle § 171 a § 172 ZOK), či dohoda společníků o změně obsahu společenské smlouvy sepsaná formou notářského zápisu (dle § 147 ZOK). Tato otázka byla významná nejen z hlediska právní jistoty společností, ale rovněž s ohledem na výši nákladů, které je nutné na sepsání notářského zápisu vynaložit.

K povinným náležitostem společenské smlouvy, které musí být součástí společenské smlouvy po celou dobu trvání společnosti dle § 146 ZOK, patří (i) firma a sídlo společnosti, (ii) předmět podnikání, (iii) určení společníků, (iv) druhy podílů každého společníka a práva a povinnosti s nimi spojené, (v) výše vkladů připadajících na jednotlivé podíly, (vi) výše základního kapitálu společnosti a (vii) počet jednatelů a způsob jejich jednání za společnost.

Z uvedeného je zřejmé, že ve společenských smlouvách společností, které vznikly do 31.12.2013, budou chybět zpravidla dvě náležitosti. Jednak obvykle nebudou obsahovat údaj o počtu jednatelů, neboť tato náležitost nebyla zákonem výslovně předepsána. Byť soudy postupně dovodily, že součástí společenské smlouvy by měl být i tento údaj, řada společností ho do svých společenských smluv nepromítla. Kromě toho může být nutné doplnit i údaj o druzích podílů a právech a povinnostech s nimi spojených.

Co se týče požadavku na vyjádření počtu jednatelů ve společenské smlouvě, nebylo jednoznačné, v jakých případech je možné založit do sbírky listin změněné znění společenské smlouvy bez dalšího a v jakých případech je nutné rozhodnutí valné hromady nebo dohoda všech společníků oboje sepsané ve formě notářského zápisu. Vodítko pro výklad poskytl Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení ze dne 12.2.2015, sp. zn. 29 Cdo 5347/2014, ve kterém je stanoveno: „Ve vztahu ke společnostem založeným před účinností zákona o obchodních korporacích došlo, zavedením požadavku na vyjádření počtu jednatelů určitou základní číslovkou, ke změně společenské smlouvy ex lege, a to účinností zákona o obchodních korporacích. Jednateli přísluší tuto změnu do textu společenské smlouvy promítnout v souladu s § 197 ZOK. Pouhým doplněním údaje o určitém počtu jednatelů, jenž již z obsahu společenské smlouvy plyne, nedochází k reálné (obsahové) změně společenské smlouvy. Proto není na místě vyžadovat postup podle § 147 odst. 1 ZOK.“. Z uvedeného tak vyplývá, že pokud z obsahu společenské smlouvy již počet jednatelů vyplývá (v daném případě bylo ve společenské smlouvě uvedeno, že prvními jednateli jsou ke dni vzniku společnosti tři konkrétně uvedené osoby), pak je možné rejstříkovému soudu předložit pouze úplné znění společenské smlouvy doplněné o počet jednatelů vyjádřený konkrétní číslovkou, a není tedy nutné sepisovat notářský zápis.

Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedení počtu jednatelů ve společenské smlouvě dle § 146 odst. 1 písm. g) ZOK není „novou“ obligatorní náležitostí společenské smlouvy. Tato náležitost nebyla za účinnosti zákona 513/1991 Sb., obchodního zákoníku sice stanovena výslovně zákonem, avšak byla postupně dovozena judikaturou. Pokud tedy z obsahu společenské smlouvy společnosti založené do 31.12.2013 již vyplývá údaj o určitém počtu jednatelů, není nutné pořizovat notářský zápis. A contrario lze dovodit, že, pokud ze společenské smlouvy tento údaj neplyne, je nutné spolu s úplným zněním společenské smlouvy předložit rejstříkovému soudu rovněž zápis z rozhodnutí valné hromady o změně společenské smlouvy sepsaný formou notářského zápisu (dle § 171 a § 172 ZOK), či dohodu společníků o změně obsahu společenské smlouvy sepsanou formou notářského zápisu (dle § 147 ZOK).

Mgr. Kateřina Kociánová