Aktuality

Plénum Ústavního soudu České republiky vydalo dne 21. února 2012 ústavní nález, kterým se počínaje dnem 1. ledna 2013 ruší ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (o.s.ř.). Zmíněné ustanovení obsahuje důvod k podání dovolání proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu (dále jen „rozhodnutí“) v případě, kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně za předpokladu, že dovolatel nemůže uplatnit jiný důvod pro podání dovolání, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Ústavní soud napadenému ustanovení vytýká především vágnost, která dle názoru Ústavního soudu umožňuje Nejvyššímu soudu nepředvídatelné rozhodování o přípustnosti dovolání, tedy ve stadiu, kdy Nejvyšší soud posuzuje dovolání z toho hlediska, zda se jím vůbec bude dále meritorně zabývat.

Ve světle výše uvedeného náhledu Ústavního soudu je ponechán Nejvyššímu soudu prostor pro nepředvídatelnou úvahu o tom, zda otázku, kterou mu dovolatel předestřel k rozhodování ve svém podání, Nejvyšší soud posoudí jako otázku zásadního právního významu. Nutno dodat, že aby mohl Nejvyšší soud vůbec posoudit tuto otázku, musí se věcí přeci jen zabývat hlouběji, než pokud dovolání odmítá z procesních důvodů (opožděnost, nepřípustnost, atd.).

Ústavní soud zdůrazňuje ve svém poměrně obsáhlém nálezu především principy právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (jinými slovy oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti). Odvolává se i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), když uvádí též argumentaci z některých významných rozhodnutí tohoto mezinárodního soudního tribunály, jehož rozhodnutí mohou podstatným způsobem ovlivnit postavení stěžovatel vůči státu, jehož orgán rozhodnutí napadené stížností k ESLP vydal, včetně České republiky, která je signatářem Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, na jejímž základě byl ESLP zřízen a z níž jeho rozhodnutí vycházejí.

Ústavní soud si vyžádal stanovisko Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jakož i Senátu Parlamentu České republiky, přičemž obě komory se vyjádřily k okolnostem přijetí napadeného ustanovení tak, že jej považovaly za ústavně konformní. Stanovisko Nejvyššího soudu vyjádřené jeho předsedkyní JUDr. Ivou Brožovou se stavělo negativně k názoru Ústavního soudu, že napadené ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a že by Nejvyššímu soudu byl dán prostor pro nepředvídatelné rozhodování, jak Ústavní soud spatřuje právě v dikci zrušovaného ustanovení. Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva také neshledává napadené ustanovení protiústavním, stejně tak Česká advokátní komora nepokládá napadené ustanovení o.s.ř. za umožňující vytvoření prostoru pro volné (výstižněji svévolné) právní uvážení Nejvyššího soudu.

Ústavní soud ve svých úvahách ohledně porušení principu legitimního očekávání vychází ze statistických údajů, kdy značné procento podání (konkrétně 80,58 %) je odmítáno pro nepřípustnost z důvodu, že Nejvyšší soud nenalezl v podaném dovolání řádně zformulovanou otázku zásadního právního významu, ačkoli je dovolatel v řízení zastoupen advokátem a před podáním dovolení tedy poučen o možnosti využít tohoto mimořádného opravného prostředku.

Orgán ochrany ústavnosti zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který ve svém důsledku prodlužuje řízení a často dochází k prolomení principu nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí, a tedy jeho aplikace by měla přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech. Ústavní soud došel k závěru, že z dikce napadeného ustanovení vyplývá, že Nejvyšší soud může postupem odmítání dovolání regulovat nápad věcí, o nichž má být tímto soudem meritorně rozhodováno. Ústavní soud z toho vyvozuje, že takový postup Nejvyššího soudu vyvolává nebezpečí nerovného posuzování analogických věcí, vykazující libovůli, který navíc nerespektuje předvídatelná, tj. předem daná pravidla.

Ani dikce ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., které obsahuje demonstrativní výčet příkladů, které lze považovat za otázky mající po právní stránce zásadní význam, dle názoru Ústavního soudu na jeho výše uvedeném stanovisku nic nemění. Ústavní soud totiž nepovažuje výše uvedené ustanovení za dostačující z hlediska právní jistoty rozhodování Nejvyššího soudu ohledně přípustnosti dovolání z důvodu uvedeného v napadeném rozhodnutí.

Ústavní soud v návaznosti na zrušení napadeného ustanovení počítá s tím, že zákonodárce nahradí toto ustanovení, případně i ostatní právní úpravu týkající se dovolání, právní úpravou novou, která bude z hlediska ústavnosti konformní, a bude mít jasně definovaný účel či funkci jako opravný prostředek. Zákonodárce má na doplnění právní úpravy čas jeden rok. Je však možné, že stejně jako v případě zrušení části ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, které se týkalo lhůty pro podání žaloby na popření otcovství manžela matky, zákonodárce předmětné ustanovení doplnit nestihl.

Nutno ještě doplnit, že v nálezu jsou uvedena odlišná stanoviska celkem pěti soudců Ústavního soudu, která však mají spíše interpretační význam a případně mohou určitým způsobem ovlivnit zákonodárce při přijetí nové právní úpravy, avšak na konečném rozhodnutí Ústavního soudu, které se promítne do platné právní úpravy procesního práva týkajícího se civilního procesu, nic nemění.

Mgr. Helena Hejsková

Zákonem č.373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách byla mimo jiné provedena nová úprava poskytování pracovnělékařských služeb, kterými se rozumí provádění pracovnělékařských prohlídek za účelem posouzení zdravotní způsobilosti k práci zaměstnanců a uchazečů o zaměstnání, posudková péče, poradenství zaměřené na ochranu zdraví při práci a ochranu před pracovními úrazy, nemocemi z povolání, školení poskytování první pomoci a pravidelný dohled na pracovištích, které je zaměstnavatel povinen zajišťovat pro zaměstnance a uchazeče o zaměstnání. Nová úprava nahrazuje úpravu závodní preventivní péče a přináší pro zaměstnavatele nové povinnosti.

S účinností od 1.4.2013 je tak každý zaměstnavatel povinen mít uzavřenou písemnou smlouvu o poskytování pracovnělékařských služeb s jejich poskytovatelem, a to v rozsahu odpovídajícím charakteru činnosti prováděné zaměstnavatelem. Zaměstnanci a uchazeči o zaměstnání jsou povinni se ve stanovených případech podrobit lékařské prohlídce, a to u poskytovatele pracovnělékařských služeb, s kterým má zaměstnavatel uzavřenou smlouvu. Další změny vyplývající pro zaměstnavatele z tohoto zákona v oblasti zdravotní péče o zaměstnance, z nichž nejvýraznějšími jsou zejména změny v úhradách vstupních lékařských prohlídek uchazeče o zaměstnání, se kterým byl uzavřen pracovní poměr, dohoda o provedení práce nebo dohoda o pracovní činnosti, přičemž takové prohlídky hradí až na výjimky zaměstnavatel, jsou účinné již od 1.4.2012.

Mgr. Tereza Synáčková

Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 30.1.2012, sp. zn. 33 Cdo 4025/2011 opět potvrdil, že při sjednávání smluvní pokuty by smluvní strany měly věnovat zvýšenou pozornost precizní formulaci příslušného smluvního ustanovení, aby se vyhnuly častému problému neplatnosti sjednané smluvní pokuty.

Institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení §544 a§ 545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pod pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost (a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda). Smluvní pokutu však nelze sjednat pro případ, kdy vznik nároku na ní je spojen s výkonem práva smluvní strany – typicky půjde o neplatně sjednanou smluvní pokutu, pokud by povinnost uhradit druhé straně smluvní pokutu strany sjednaly pro případ odstoupení od smlouvy či výpověď smlouvy (případně výpověď před uplynutím určité doby trvání smlouvy) jednou stranou, neboť strana, která tyto úkony činí, vykonává pouze své právo a neporušuje žádnou povinnost.

V rozsudku Nejvyššího soudu citovaném v úvodu článku je šlo o případ, kdy strany uzavřely smlouvu o budoucí smlouvě kupní, budoucí prodávající zaplatil zálohu ve výši 10% kupní ceny a měl povinnost do šesti měsíců, nejpozději do uzavření kupní smlouvy, zaplatit zbývající část kupní ceny, na kterou měl čerpat úvěr, pro nějž měla jako zástava sloužit kupovaná nemovitost. Pro případ, že by nedošlo ze strany budoucího kupujícího k úhradě doplatku kupní ceny ve sjednaném termínu, byl budoucí prodávající – bez ohledu na důvod neuhrazení – oprávněn od smlouvy odstoupit a ponechat si zaplacenou zálohu v celé výši jako smluvní pokutu. Budoucí kupující následně svoji povinnost doplatit kupní cenu nesplnil (pro daný případ není podstatné, že se tak stalo z důvodu neposkytnutí součinnosti ze strany budoucího prodávajícího při vyřizování hypotečního úvěru). Budoucí prodávající od smlouvy odstoupil a ponechal si zaplacenou zálohu.

Nejvyšší soud v rozsudku sp.zn. 33 Cdo 4025/2011 došel k závěru, že smluvní pokuta nebyla sjednána platně, neboť nebyla sjednána za porušení povinnosti budoucím kupujícím, ale ve vztahu k výkonu práva odstoupit od smlouvy budoucím prodávajícím. Smlouva tak transformovala zálohu kupní ceny na smluvní pokutu jen za předpokladu, že žalovaná využije práva odstoupit od smlouvy. Soud tak dovodil, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem a pokud si prodávající ponechal předmětnou částku poskytnutou jako zálohu, jde o bezdůvodné obohacení.

Mgr. Tereza Synáčková

Základní princip pro stanovení účinků jednostranného adresovaného právního úkonu je v literatuře i praxi ustálen. Výstižně jej popisuje např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 32 Odo 442/2003: „Právní úkon není perfektní, nedošel-li adresovaný projev vůle jednajícího do sféry adresáta. Projev vůle adresátovi dojde v okamžiku, kdy se dostane do sféry jeho dispozice, tedy jakmile nabude adresát objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Od tohoto okamžiku je právní úkon pro jednající subjekt závazný a nelze jej jednostranně odvolat. To, aby se adresát seznámil s obsahem právního úkonu přitom není nezbytné; dostačuje, že měl objektivně možnost seznat jeho obsah“.

V praxi se poměrně často objevují snahy vyhnout se výše uvedené nutnosti doručit právní úkon do sféry dispozice adresáta, a ve smlouvách se objevují ujednání typu „Veškeré písemnosti dle této smlouvy se považují za doručené adresátovi desátým dnem ode dne jejich předání k poštovní přepravě“ a podobně.

K této otázce se však vyjádřil Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 16.11.2009, sp. zn. 5 Cmo 161/2009 (publikován v Soudních rozhledech 7/2010, str. 256). V předmětném sporu bylo dohodou stran ujednáno, že sdělení zasílaná klientovi se považují za doručená pátým dnem ode dne jejich odeslání. Soud však zaujal názor, že „dohodou nelze platně stanovit nevyvratitelnou právní domněnku ani fikci, že určitá zpráva obsahující právní úkon platí za doručenou pouze na základě jejího odeslání, aniž došla do sféry příjemce zprávy“.

S ohledem na závěry Vrchního soudu v Praze tedy není možné považovat ujednání, která váží účinek doručení písemnosti na okamžik jejího odeslání, předání k poštovní přepravě či uplynutí lhůty od tohoto okamžiku se odvíjející, za platná.

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku z února letošního roku podal nový pohled na poskytování půjček v hotovosti, když dospěl k názoru, že limit 15.000 EUR jako maximální výše hotovostních plateb daný zákonem o omezení plateb v hotovosti se nevztahuje na poskytování půjčky.

Rozsudkem č. j. 1 Afs 91/2010 -45 ze dne 23.února 2011 vyhověl Nejvyšší správní soud kasační stížnosti věřitele podané proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích o uložení pokuty za porušení ustanovení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů („zákon o omezení plateb v hotovosti“).

Správní orgány při rozhodování o udělení pokuty vycházely z ustanovení § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti, které zní: „Poskytovatel platby, jejíž výše překračuje částku 15 000 EUR (dále jen “limit”) je povinen provést platbu bezhotovostně; to neplatí, jde-li o platbu, která musí být podle zvláštního právního předpisu) provedena v hotovosti.“ Vzhledem k tomu, že věřitel jednorázově poskytl dlužníkovi půjčku ve výši 1.600.000,- Kč v hotovosti, dle výkladu správních orgánů tím porušil dané ustanovení a dopustil se přestupku dle § 5 zákona o omezení plateb v hotovosti. Finanční úřad věřiteli následně udělil pokutu ve výši 60.000,- Kč, kterou potvrdily i finanční ředitelství a krajský soud. Správní orgány i soudy vycházely obecně z názoru, že omezení výše hotovostních plateb se vztahuje prakticky na všechny platby bez ohledu na to, z jakého titulu jsou prováděny.

Nejvyšší správní soud se však v citovaném rozsudku přiklonil k názoru, že daný limit se nevztahuje na poskytnutí půjčky věřitelem dlužníkovi v hotovosti, neboť citované ustanovení zákona stanoví limit pro platby prováděné poskytovatelem plateb; poskytovatelem plateb je přitom dle § 2 odst. 1 zákona „ten, kdo platbou uhrazuje závazek.“ Bez ohledu na to, že zákonodárce měl zřejmě v úmyslu vztáhnout hotovostní limit na veškeré platby, jak mj. vyplývá i z důvodové zprávy k návrhu zákona, je dle dikce ustanovení limit dán pouze pro platby, kterými je uhrazován závazek. Dle soudu je právě tato okolnost v souvislosti s půjčkou zásadní, neboť smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, což znamená, že k uzavření smlouvy nedochází jen na základě ústní či písemné dohody stran, ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi. Smlouva o půjčce je zároveň považována za závazkový vztah jednostranný, neboť není povinností věřitele přenechat prostředky dlužníkovi. Ze smlouvy o půjčce vzniká povinnost pouze dlužníkovi, a to povinnost po uplynutí sjednané doby vrátit předmět půjčky věřiteli. Před odevzdáním předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi tedy neexistuje žádný závazek věřitele půjčku poskytnout (a to ani pokud již dříve byla oběma stranami podepsána smlouva), a věřitel rovněž předáním předmětu půjčky dlužníkovi žádný závazek neplní.

Nejvyšší správní soud tak dal za pravdu stěžovateli, dle jehož názoru nebyl poskytovatelem platby ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona, neboť poskytnutím prostředků nehradil žádný závazek, a tudíž se na něj nevztahuje ani limit uvedený v ustanovení § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti. Naproti tomu vrácení půjčky dlužníkem věřiteli je již plnění závazku dlužníka, a tedy na vrácení půjčky se již limit platby v hotovosti stanovený zákonem o omezení plateb v hotovosti nepochybně vztahuje.