Blog

Základní princip pro stanovení účinků jednostranného adresovaného právního úkonu je v literatuře i praxi ustálen. Výstižně jej popisuje např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 32 Odo 442/2003: „Právní úkon není perfektní, nedošel-li adresovaný projev vůle jednajícího do sféry adresáta. Projev vůle adresátovi dojde v okamžiku, kdy se dostane do sféry jeho dispozice, tedy jakmile nabude adresát objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Od tohoto okamžiku je právní úkon pro jednající subjekt závazný a nelze jej jednostranně odvolat. To, aby se adresát seznámil s obsahem právního úkonu přitom není nezbytné; dostačuje, že měl objektivně možnost seznat jeho obsah“.

V praxi se poměrně často objevují snahy vyhnout se výše uvedené nutnosti doručit právní úkon do sféry dispozice adresáta, a ve smlouvách se objevují ujednání typu „Veškeré písemnosti dle této smlouvy se považují za doručené adresátovi desátým dnem ode dne jejich předání k poštovní přepravě“ a podobně.

K této otázce se však vyjádřil Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 16.11.2009, sp. zn. 5 Cmo 161/2009 (publikován v Soudních rozhledech 7/2010, str. 256). V předmětném sporu bylo dohodou stran ujednáno, že sdělení zasílaná klientovi se považují za doručená pátým dnem ode dne jejich odeslání. Soud však zaujal názor, že „dohodou nelze platně stanovit nevyvratitelnou právní domněnku ani fikci, že určitá zpráva obsahující právní úkon platí za doručenou pouze na základě jejího odeslání, aniž došla do sféry příjemce zprávy“.

S ohledem na závěry Vrchního soudu v Praze tedy není možné považovat ujednání, která váží účinek doručení písemnosti na okamžik jejího odeslání, předání k poštovní přepravě či uplynutí lhůty od tohoto okamžiku se odvíjející, za platná.