Aktuality

I kdyby bylo zjištěno, že některý důkaz byl v trestním řízení získán nezákonným, nebo dokonce protiústavním postupem, znamenalo by to toliko to, že tento konkrétní vadně provedený důkaz je v daném řízení nepoužitelný a nelze k němu při dokazování viny přihlédnout. Je-li však pachatelova vina spolehlivě prokázána též jinými důkazy, které nemají původ v nezákonném postupu, nic nebrání tomu, opřít odsuzující rozsudek o tyto jiné důkazy. Jinými slovy řečeno, výskyt nezákonného důkazu nevede k nepoužitelnosti všech ostatních (jiných) důkazů. Ani tak rigorózní důkazní teorie, jako je doktrína ovoce z otráveného stromu (fruits of poisonous tree doctrine), nezastává názor, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů, opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se týká toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny.

Pokud ze všech okolností případu přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu byly skutečně dány, potom pouhý nedostatek podrobného písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu ve spise, byť je namístě jej hodnotit negativně, nemusí být nutně posuzován jako ústavněprávní pochybení, vedoucí k nepoužitelnosti důkazu.

Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10 ze dne 14. 12. 2010 (č. 426/1010 Sb.) vyplývá, že intertemporální účinky nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 (č. 219/2010 Sb.) se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů (k čemuž došlo 8. 7. 2010). Jestliže provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil před datem 8. 7. 2010 (v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 tr. řádu), státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán, pak v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2260/10, ze dne 08.03.2012

Mgr. Alena Štěpánková

Ústavní soud dne 29.3.2012 vyhlásil nález v řízení sp. zn. I. ÚS 3923/2011, jímž sjednotil rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o peněžité plnění do 10.000 Kč (o tzv. bagatelní věci) v případech „formulářových“ žalob.

Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Obecný soud přisoudil stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení, zároveň však shledal, že existovaly důvody, pro které při určení výše odměny za zastupování účastníka advokátem nepostupoval podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., nýbrž postupoval podle advokátního tarifu; zjistil totiž, že šlo o věc velice jednoduchou, advokát učinil jen dva úkony právní služby, které na odborné znalosti a vynaložený čas nekladly žádné větší nároky, přičemž vzal zřetel na skutečný průběh projednávané věci, počet, charakter, obtížnost a časovou náročnost úkonů právní služby ve vztahu k předmětu řízení.

Ústavní soud však v souzené věci žádné pochybení neshledal. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem v projednávané věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije (viz ustanovení § 151 odst. 2 o.s.ř. část věty před středníkem a z něj výjimka uvedená v části věty za středníkem). I přes široký prostor pro úvahu, který občanský soudní řád v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonu, jakož i učiněným skutkovým zjištěním.

Půjde-li však o řízení v tzv. bagatelní věci, jež bylo zahájeno „formulářovou“ žalobou, nárok je uplatňován vůči spotřebiteli, přičemž ten vznikl ze smlouvy, anebo jiného právního důvodu, avšak spotřebitel je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky plnění s jiným obsahem (typicky půjde zejména o smlouvu o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování služeb informační společnosti, o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistnou smlouvu, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů), pak s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů, je spravedlivé, aby výše odměny za zastupování žalobce advokátem byla určena jen jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny.

Za „formulářovou žalobu“ bude zpravidla považován návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby.

Ústavní soud uzavřel, že s ohledem na naléhavost a závažnost dopadů řešené právní otázky je ospravedlnitelné, aby nosné důvody tohoto nálezu byly aplikovány ve všech dosud pravomocně neskončených řízeních. Shledal, že obecné soudy sice volily při rozhodování o náhradě nákladů řízení výjimečný postup, ten však stále vycházel ze zásady úspěchu ve věci, pro své rozhodování měly zákonnou oporu, použití zákonné výjimky bylo dostatečně odůvodněno a v kontextu všech skutečností šlo o rozhodnutí rámcově předvídatelná, čímž byl naplněn i jeden z předpokladů spravedlivého rozhodování a právní jistoty.

Mgr. Michal Holeček

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13.3.2012 dochází k závěru , že tam, kde jednotlivec jedná s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu či jeho postupů, musí být současně garantováno právo na náhradu škody, ukáže-li se, že tato presumpce správnosti či zákonnosti byla klamná. Stát se pak této odpovědnosti za škodu nemůže zbavit tím, že přenese určité pravomoci spadající do výkonu veřejné moci na subjekty nestátního charakteru, v daném případě na notáře.

V posuzované věci došlo k sepsání notářského zápisu, jehož předmětem byla kupní smlouva o převodu nemovitostí. Na straně prodávající vystupoval zmocněnec na základě plné moci s ověřenými podpisy, která se však později ukázala být padělaná. V následných soudních řízeních o náhradu škody měly obecné soudy včetně Nejvyššího soudu ČR za to, že škoda způsobená notářem sepsáním notářského zápisu je sice škodou způsobenou výkonem veřejné moci, na níž se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti státu, nicméně je třeba zkoumat, zda notář postupoval či nepostupoval v souladu s požadavky, které na něj klade zákon. Notářský řád dle Nejvyššího soudu ČR nestanoví, zda a jak má notář ověřovat pravost listin předložených v souvislosti s vyhotovením notářského zápisu. Dle Nejvyššího soudu ČR tak nelze považovat za nesprávný úřední postup, když notář neodhalil falsum, které bylo zjistitelné pouze za pomoci znaleckého zkoumání.

Ústavní soud však zdůraznil, že při zjišťování obsahu právní úpravy je třeba zkoumat i smysl a účel aplikovaným právních norem. Právní úprava odpovědnosti státu za škodu vychází z čl. 36 odst. 3 Listina základních práv a svobod, kde je garantováno právo na náhradu škody způsobené nezákonným či nesprávným úředním postupem. Podrobnosti stanoví zvláštní zákon, kterým je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Podle ustanovení § 2 tohoto zákona se odpovědnosti za škodu nelze zprostit. Ústavní soud konstatuje, že účelem sepisování právních úkonů formou notářských zápisů je především procesní prevence a právní jistota účastníků právního úkonu. I když z notářského řádu výslovně nevyplývá povinnost notáře zkoumat pravost plné moci, Ústavní soud dovozuje tuto povinnost z kontextu účelu právní úpravy notářských zápisů o právních úkonech a úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Aby bylo dosaženo účelu, který je sepsáním notářského zápisu sledován, je třeba, aby notář zkoumal nejen totožnost účastníků, ale i pravost plné moci předkládané zástupcem účastníka.

Ústavní soud odmítl zmíněný závěr Nejvyššího soudu ČR s tím, že tento by vedl k liberaci státu z jeho odpovědnosti, čímž by došlo k porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Skutečnost, že notář nebyl schopen jako laik rozpoznat zdařilé falsum plné moci, je relevantní pouze pro případný regresní nárok státu vůči dotyčnému notáři.

Mgr. Jana Kolářová

Velký senát Nejvyššího soudu dne 8. února 2012 rozhodl ve věci sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 a zcela změnil stanovisko k právním následkům nedodržení povinností stanovených ustanovením § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“). Ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ je jedním z problematických, a z důvodu svého širokého dopadu na právní praxi a chod obchodních společností, jedním z nejdiskutovanějších ustanovení obchodního zákoníku.

Ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ stanoví, že „Jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení § 59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada.“

Dosavadní konstantní judikatura zaujímala stanovisko, že právním následkem nedodržení postupu uvedeného v ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ je absolutní neplatnost předmětné převodní smlouvy. Příkladmo se jedná o následující rozhodnutí Nejvyššího soudu:

1. Rozsudek ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2011/2000 kde Nejvyšší soud konstatoval, že „jestliže při uzavření smlouvy o úplatném převodu majetku akciové společnosti na akcionáře byla porušena povinnosti stanovit cenu majetku na základě posudku znalce (§ 196a odst. 3 ObchZ) je tato smlouva absolutně neplatným právním úkonem podle § 39 ObčZ pro rozpor se zákonem. Použití analogie s ustanovením o relativní neplatnosti právního úkonu (§ 40a ObčZ ) není v uvedeném případě možné“.
2. Rozsudek ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 29 Odo 696/2002, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že: „převádí-li společnost s ručením omezeným úplatně smlouvou o postoupení pohledávky na jednatele pohledávku, jejíž hodnota přesahuje jednu desetinu základního jmění společnosti, a nestane-li se tak se souhlasem valné hromady společnosti nebo cena není určena znalcem, jedná se o absolutně neplatný právní úkon“.
3. Usnesení ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3300/2008, kterým bylo konstatováno, že: „dodatečně vyhotovený znalecký posudek nemůže na neplatnosti právního úkonu, kterým byla realizována majetková dispozice předvídaná hypotézou § 196a odst. 3 ObchZ, nic změnit, a to bez ohledu na to, nakolik se ve znaleckém posudku stanovená hodnota převáděného majetku přiblíží kupní ceně. Není tedy ani důvodu, aby pro takové ocenění byl poté, co již k právnímu úkonu došlo, jmenován soudem znalec podle § 59 odst. 3 ObchZ“.

Je tedy zřejmé, že konstantní výklad ustanovení § 196a ObchZ jasně dovozoval absolutní neplatnost převodní smlouvy, a to bez ohledu na to, zda sjednaná cena odpovídá reálné hodnotě převáděného majetku. Ve věci sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 však Nejvyšší soud zaujal stanovisko zcela opačné. Nutno ovšem zmínit skutkové okolnosti: Nejvyšší soud zkoumal platnost uzavřené kupní smlouvy za situace, kdy sice jejímu uzavření v rozporu s ustanovením § 196a odst. 3 ObchZ nepředcházelo určení hodnoty převáděného majetku znaleckým posudkem, kupní smlouva o prodeji nemovitostí za kupní cenu stanovenou však byla uzavřena na základě ústního sdělení znalce, který předmětné nemovitosti prohlédl. Znalec byl soudem jmenován až po uzavření kupní smlouvy a vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí. Nicméně kupní cena ceně obvyklé odpovídala, což potvrdil i následně vypracovaný znalecký posudek. Po určité době byl na majetek prodávajícího prohlášen konkurs a konkursní správce sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty s odůvodněním, že předmětná kupní smlouva je pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 ObchZ absolutně neplatná a vlastníkem nemovitostí je úpadce (převodce).

Tříčlenný senát číslo 29, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při výkladu ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ k právnímu názoru částečně odlišnému od názoru vyjádřeného v předchozí judikatuře, předložil tedy věc k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia.

Velký senát poté při projednávání věci zdůraznil účel ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ, kterým je především ochrana společnosti před zneužitím postavení jejích orgánů (případně společníků či dalších osob oprávněných jednat jménem společnosti), jejichž členové mohou být při uzavíraní smlouvy jménem společnosti ovlivněny svým vztahem k druhé straně transakce. Prostředkem této ochrany je pak právě požadavek stanovení ceny převáděného majetku na základě znaleckého posudku, jenž má v dostatečné míře zaručit, že sjednaná cena bude odpovídat reálné hodnotě tohoto převáděného majetku a nebude sjednána na úkor společnosti, jež je ustanovením § 196a odst. 3 ObchZ chráněna.

Nejvyšší soud závěrem potvrdil, že důsledkem porušení povinnosti stanovit hodnotu převáděného majetku na základě posudku znalce jmenovaného soudem, kladené ustanovením § 196a odst. 3 ObchZ na smlouvy v něm vypočtené, je neplatnost smlouvy o převodu majetku a tento závěr se beze sporu prosadí vždy, kdy převodem majetku v rozporu s požadavkem ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ na způsob stanovení ceny byla společnost poškozena. Nicméně byla-li ve smlouvě podléhající ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ sjednána cena tržní (tj. cena v daném místě a čase obvyklá), ačkoliv cena, za níž byl majetek převeden, nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, bylo účelu sledovaného uvedeným zákonným příkazem dosaženo, byť nikoliv postupem předpokládaným v ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ. V takovém případě však není žádného důvodu dovozovat absolutní neplatnost uzavřené smlouvy jen proto, že nebyl dodržen mechanismus zabezpečující, aby cena za převod majetku nebyla sjednána na úkor společnosti. Opačný závěr (podle něhož to, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, vede bez dalšího k závěru o neplatnosti smlouvy podléhající ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ i tehdy, byla-li sjednána cena tržní) by v krajním případě mohl vést i k poškození společnosti, na jejíž ochranu je ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ konstruováno (např. bude-li ve smlouvě sjednána cena pro společnost výhodnější než cena tržní).

Závěrem:

Pro určení platnosti smlouvy převodní uzavřené v rozporu s ust. § 196a odst. 3 ObchZ by tedy mělo být podstatné zjištění výše ceny obvyklé. Kromě skutečnosti, že cena převáděného majetku nebyla stanovena na základě znaleckého posudku, bude tedy příslušný soud muset při činění závěru o platnosti či neplatnosti smlouvy na základě komentovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu zkoumat, zda sjednaná cena byla pro společnost méně výhodná než cena tržní. Teprve pokud zjistí, že došlo k odchýlení od tržní ceny v neprospěch chráněné společnosti, bude možné dojít k závěru o neplatnosti smlouvy.

Nelze však přehlédnout, že předmětné rozhodnutí se vztahuje na specifické skutkové okolnosti, a bude otázkou dalšího výkladu, zda budou stejné závěry výslovně aplikovány i v situaci, kdy znalecký posudek k ceně převáděného majetku nebude zpracován vůbec, případně se od něj sjednaná cena bude (byť i mírně) lišit.

Z důvodu právní jistoty však doporučujeme znalecké posudky zpracovávat již před uzavřením kupní smlouvy.

Mgr. Alena Štěpánková