Mgr. Lukáš Nohejl publikoval v čísle 7 – 8/2021 časopisu SOVAK – časopis oboru vodovodů a kanalizací odborný článek zabývající se výkladem pojmu odběratel v případě sdružených kanalizačních přípojek.
Článek je dostupný zde .
Naše advokátní kancelář uspěla při zastupování významného klienta, a to ve věci správní žaloby podané proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). V daném případě byla klientovi ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen “ÚOHS”) uložena sankce za spáchání správního deliktu podle § 268 odst. 1 písm. d) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“), tím, že při vyřizování námitek podaných stěžovatelem postupoval v rozporu s § 245 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, neboť v rozhodnutí o námitkách stěžovatele, kterým námitky podle § 245 odst. 2 zákona o zadávání veřejných zakázek odmítl, se dle názoru ÚOHS v odůvodnění rozhodnutí podrobně a srozumitelně nevyjádřil k námitkám stěžovatele.
Krajský soud v Brně, na základě naší kanceláří podané žaloby, rozhodnutí předsedy ÚOHS zrušil, když dospěl k závěru, že žalobce na námitky stěžovatele reagoval v dostatečné míře. Soud ve svém rozhodnutí mimo jiných uvedl: „Je zcela absurdní představa, že zadavatel bude schopen předvídat, co všechno může považovat v případném přestupkovém řízení Úřad za námitky, což se jasně projevuje v nyní projednávané věci, kde je sporné mezi Úřadem a žalobcem, zda je povinen zadavatel reagovat na právní argumentaci účastníka soutěže, případně jakým způsobem. V konečném důsledku je tak zadavatel vystaven tlaku na to vypořádávat prakticky každou větu či myšlenku stěžovatele nebo riziku, že Úřad může z námitek shledat nevypořádanou skutečnost (nikoliv ani námitku, ale s ohledem na obsah napadeného rozhodnutí i část právní argumentace stěžovatele), o které třeba ani zadavatel neuvažoval, že se jedná o námitku, či argumentaci stěžovatele. Akceptace takového přístupu by fakticky znamenala absolutní libovůli žalovaného trestat téměř jakékoliv vypořádání námitek, neboť si lze jen stěží představit, že by byl zadavatel schopen reagovat na veškerá případná tvrzení stěžovatelů.“
Krajský soud rovněž zdůraznil, že i v řízení o přestupku musí platit zásada subsidiarity trestní represe a zásada ultima ratio trestního práva – k ukládání sankce tedy má být přistupováno v těch případech, kdy je uplatňován ryze represivní charakter (což tento případ s ohledem na skutkového okolnosti nebyl).
Rozhodnutí krajského soudu je dostupné zde nebo na webu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.
Mgr. Lukáš Nohejl a Mgr. Adam Rýdl publikovali v čísle 6/2020 časopisu SOVAK – časopis oboru vodovodů a kanalizací odborný článek zabývající se novelou zákona o obchodních korporacích se zaměřením na vodárenské akciové společnosti.
Článek je přístupný zde.
Naše advokátní kancelář uspěla při zastupování významného klienta, a to ve věci náhrady škody vůči administrátorovi veřejné zakázky.
V daném případě byla klientovi ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen “ÚOHS”) uložena sankce za spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „ZVZ“), tím, že nedodržel postup stanovený v ustanovení § 21 odst. 2 ZVZ, když veřejnou zakázku zadal v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 23 ZVZ. Administraci veřejné zakázky zajišťoval pro klienta na základě mandátní smlouvy mandatář (administrátor), který poskytoval mimo jiných poradenství rovněž poradenství při výběru typu řízení dle ZVZ.
Naše argumentace byla založena na tom, že administrátor jakožto odborník, který zajišťoval komplexní administraci výběrového řízení, měl posoudit, zda jsou naplněny zákonné podmínky postupu podle § 23 ZVZ. Vzhledem k tomu, že administrátor tuto povinnost nesplnil, a naopak realizoval jednotlivé kroky při zadávání zakázky v rozporu se ZVZ, je osobou, která porušila povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu (mandátní smlouva uzavřená mezi administrátorem a klientem) a z ustanovení § 567 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a jako takový nese odpovědnost za vznik škody ve výši uložené (a klientem zaplacené) sankce ÚOHS.
Spor byl pravomocně ukončen rozhodnutím odvolacího soudu ve prospěch našeho klienta, přičemž soudy nižší instance byly vázány právním názorem Nejvyššího soudu (zrušujícím původní rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně), kdy z jeho rozhodnutí vzešel následující obecný právní závěr:
„Pro účely odvolacího přezkumu i odvolací soud vychází ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, který je obsažen v jeho zrušovacím rozsudku, ve vztahu k výkladu § 567 odst. 1, 2 obchodního zákoníku ve spojení s § 757 a § 373 téhož předpisu, tedy zejména z toho, že mandatářem je profesionální podnikatel a plnění poskytované na základě mandátní smlouvy spadá do rámce jeho podnikatelské činnosti a jako odborně zdatný profesionál je povinen nést i vyšší míru odpovědnosti vůči svému mandantovi, že mandatář je vždy povinen předem upozornit mandanta na nesprávnost udělených pokynů a pokud tak neučiní, odpovídá mandantovi za vzniklou škodu a pokud se po uzavření smlouvy dozví o okolnostech, které jsou podstatné z hlediska zájmů mandanta a mohly být mít potencionální vliv na změnu pokynů, je povinen na ně mandanta upozornit, přičemž pokud tuto zvláštní informační povinnost poruší, odpovídá za způsobenou škodu.“
Soud tak mimo jiné nepřisvědčil argumentaci administrátora založené na tom, že zadavatel v předmětném případě nezmocnil žalovaného k zastoupení v zadávacím řízení ve smyslu § 151 ZVZ a administrátor tedy nečinil právní jednání za zadavatele, avšak uzavřel s administrátorem obchodní smlouvu, jejímž předmětem bylo provedení konkrétních, ve smlouvě specifikovaných činností, souhrnně označených jako administrace konkrétního druhu zadávacího řízení.
Naše advokátní kancelář uspěla při zastupování významného provozovatele vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu, a to ve věci neoprávněného vypouštění odpadních vod nelegální kanalizační přípojkou.
Poté co klient přistoupil k přerušení odvádění odpadních vod v souladu se zákonem č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoVK“), žalobce jako vlastník nelegální kanalizační přípojky se domáhal jejího opětovného zprůchodnění, a to prostřednictvím žaloby na ochranu z rušené držby.
Naše argumentace na obranu klienta byla založena zejména na skutečnosti, že žalovaný jako provozovatel vodovodů a kanalizací sloužících veřejné potřebě plnil své povinnosti uložené ZoVK a dalšími právními předpisy, když v mezích svých zákonných povinností a ve veřejném zájmu přijal nezbytné opatření vedoucí k zajištění plynulého a především bezpečného provozování vodovodů a kanalizací tím, že zamezil odvodu odpadních vod z předmětné nezákonně zřízené kanalizační přípojky.
Spor byl pravomocně ukončen rozhodnutím odvolacího soudu ve prospěch našeho klienta, kdy odvolací soud dal za pravdu naší argumentaci a z jeho rozhodnutí vzešly následující obecné právní závěry.
„Žaloba z rušené držby (též „posesorní žaloba“) poskytuje prozatímní ochranu posledního faktického stavu, nikoli stavu právního (tedy nikoli subjektivního práva). Soud se v řízení omezí jen na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení (§ 178 o. s. ř.). Svémocností rušení držby je třeba rozumět svévolnost, zcela zjevnou bezdůvodnost, či nedovolenost rušení dosud pokojné držby. K takovému svémocnému jednání ze strany žalované vůči žalobkyni v projednávané věci nedošlo. Žalovaná jako provozovatelka kanalizační sítě v předmětné obci zaslepila předmětnou kanalizační přípojku v souladu s § 9 odst. 6 písm. d) a f) ZoVK.
Zásadní je pouze skutečnost, že žalovaná svým zásahem do držby přípojky nejednala svévolně, nýbrž v souladu se zákonem. Absence předchozího vyrozumění o přerušení odvádění odpadních vod podle § 9 odst. 7 ZoKV se v této věci neuplatní, neboť žalobkyně i podle svého tvrzení není odběratelkou ve smyslu § 2 odst. 6 ZoKV. Pokud by soud v tomto případě vyhověl žalobě, zabránil by možnosti provozovatelů vodovodů a kanalizací bránit budování a napojování nepovolených přípojek.“