Blog

Plénum Ústavního soudu České republiky vydalo dne 21. února 2012 ústavní nález, kterým se počínaje dnem 1. ledna 2013 ruší ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (o.s.ř.). Zmíněné ustanovení obsahuje důvod k podání dovolání proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu (dále jen „rozhodnutí“) v případě, kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně za předpokladu, že dovolatel nemůže uplatnit jiný důvod pro podání dovolání, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Ústavní soud napadenému ustanovení vytýká především vágnost, která dle názoru Ústavního soudu umožňuje Nejvyššímu soudu nepředvídatelné rozhodování o přípustnosti dovolání, tedy ve stadiu, kdy Nejvyšší soud posuzuje dovolání z toho hlediska, zda se jím vůbec bude dále meritorně zabývat.

Ve světle výše uvedeného náhledu Ústavního soudu je ponechán Nejvyššímu soudu prostor pro nepředvídatelnou úvahu o tom, zda otázku, kterou mu dovolatel předestřel k rozhodování ve svém podání, Nejvyšší soud posoudí jako otázku zásadního právního významu. Nutno dodat, že aby mohl Nejvyšší soud vůbec posoudit tuto otázku, musí se věcí přeci jen zabývat hlouběji, než pokud dovolání odmítá z procesních důvodů (opožděnost, nepřípustnost, atd.).

Ústavní soud zdůrazňuje ve svém poměrně obsáhlém nálezu především principy právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (jinými slovy oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti). Odvolává se i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), když uvádí též argumentaci z některých významných rozhodnutí tohoto mezinárodního soudního tribunály, jehož rozhodnutí mohou podstatným způsobem ovlivnit postavení stěžovatel vůči státu, jehož orgán rozhodnutí napadené stížností k ESLP vydal, včetně České republiky, která je signatářem Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, na jejímž základě byl ESLP zřízen a z níž jeho rozhodnutí vycházejí.

Ústavní soud si vyžádal stanovisko Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jakož i Senátu Parlamentu České republiky, přičemž obě komory se vyjádřily k okolnostem přijetí napadeného ustanovení tak, že jej považovaly za ústavně konformní. Stanovisko Nejvyššího soudu vyjádřené jeho předsedkyní JUDr. Ivou Brožovou se stavělo negativně k názoru Ústavního soudu, že napadené ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a že by Nejvyššímu soudu byl dán prostor pro nepředvídatelné rozhodování, jak Ústavní soud spatřuje právě v dikci zrušovaného ustanovení. Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva také neshledává napadené ustanovení protiústavním, stejně tak Česká advokátní komora nepokládá napadené ustanovení o.s.ř. za umožňující vytvoření prostoru pro volné (výstižněji svévolné) právní uvážení Nejvyššího soudu.

Ústavní soud ve svých úvahách ohledně porušení principu legitimního očekávání vychází ze statistických údajů, kdy značné procento podání (konkrétně 80,58 %) je odmítáno pro nepřípustnost z důvodu, že Nejvyšší soud nenalezl v podaném dovolání řádně zformulovanou otázku zásadního právního významu, ačkoli je dovolatel v řízení zastoupen advokátem a před podáním dovolení tedy poučen o možnosti využít tohoto mimořádného opravného prostředku.

Orgán ochrany ústavnosti zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který ve svém důsledku prodlužuje řízení a často dochází k prolomení principu nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí, a tedy jeho aplikace by měla přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech. Ústavní soud došel k závěru, že z dikce napadeného ustanovení vyplývá, že Nejvyšší soud může postupem odmítání dovolání regulovat nápad věcí, o nichž má být tímto soudem meritorně rozhodováno. Ústavní soud z toho vyvozuje, že takový postup Nejvyššího soudu vyvolává nebezpečí nerovného posuzování analogických věcí, vykazující libovůli, který navíc nerespektuje předvídatelná, tj. předem daná pravidla.

Ani dikce ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., které obsahuje demonstrativní výčet příkladů, které lze považovat za otázky mající po právní stránce zásadní význam, dle názoru Ústavního soudu na jeho výše uvedeném stanovisku nic nemění. Ústavní soud totiž nepovažuje výše uvedené ustanovení za dostačující z hlediska právní jistoty rozhodování Nejvyššího soudu ohledně přípustnosti dovolání z důvodu uvedeného v napadeném rozhodnutí.

Ústavní soud v návaznosti na zrušení napadeného ustanovení počítá s tím, že zákonodárce nahradí toto ustanovení, případně i ostatní právní úpravu týkající se dovolání, právní úpravou novou, která bude z hlediska ústavnosti konformní, a bude mít jasně definovaný účel či funkci jako opravný prostředek. Zákonodárce má na doplnění právní úpravy čas jeden rok. Je však možné, že stejně jako v případě zrušení části ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, které se týkalo lhůty pro podání žaloby na popření otcovství manžela matky, zákonodárce předmětné ustanovení doplnit nestihl.

Nutno ještě doplnit, že v nálezu jsou uvedena odlišná stanoviska celkem pěti soudců Ústavního soudu, která však mají spíše interpretační význam a případně mohou určitým způsobem ovlivnit zákonodárce při přijetí nové právní úpravy, avšak na konečném rozhodnutí Ústavního soudu, které se promítne do platné právní úpravy procesního práva týkajícího se civilního procesu, nic nemění.

Mgr. Helena Hejsková