Blog

Dne 18.12.2014 Nejvyšší soud ČR vydal pod sp. zn. 21 Cdo 222/2014 usnesení, kterým se zabýval otázkou procesního práva, zda účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení vzniklých mu v souvislosti s účastí u jednání soudu, která se konala před vydáním rozsudku, jenž byl pro vady řízení zrušen, a která proto musela být provedena znovu. Dovolatel namítal, že náhradu nákladů řízení nelze přiznat „u těch navýšených nákladů“, které vznikly pouze vadným procesním postupem soudu a které nezavinil ani jeden z účastníků řízení (v posuzovaném případě jde o „celé řízení před obecnými soudy až do zrušujícího nálezu“ Ústavního soudu), neboť chybný postup soudu nemůže jít k tíži (byť procesně neúspěšného) účastníka řízení a na místě je postup podle ustanovení § 150 o. s. ř.

Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z citovaného ustanovení vyplývá, že povinnost k náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je ve sporném řízení založena na principu odpovědnosti za výsledek, kterým je úspěch (neúspěch) účastníka ve věci. Úspěšný účastník ovšem nemá právo na náhradu jakýchkoliv nákladů, které mu v řízení vznikly, nýbrž jen těch, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Za této podmínky má právo též na náhradu nákladů vzniklých mu v souvislosti s účastí (jeho samého nebo jeho zástupce) u jednání nařízeného soudem k projednání věci samé a, bylo-li jednání odročeno, u všech dalších jednání. To platí i v případě jednání, která byla znovu nařízena (odročena) poté, co byl na základě podaného opravného prostředku (popřípadě na základě ústavní stížnosti) zrušen předchozí rozsudek soudu pro vady řízení, neboť účastník má právo zúčastnit se (sám nebo prostřednictvím svého zástupce) všech nařízených (odročených) jednání a soud je povinen jej k nim předvolat.

Účelnost nákladů vynaložených účastníkem v souvislosti s jeho účastí (účastí jeho zástupce) u jednání nelze zaměňovat s účelností samotných jednání, na kterou účastník, na rozdíl od účelnosti svých nákladů, nemá vliv. Úspěšný účastník má proto právo na náhradu nákladů spojených s jeho účastí (účastí jeho zástupce) u jednání bez ohledu na jejich celkový počet a bez ohledu na to, že by se některá z nich nemusela uskutečnit, kdyby nedošlo k vadám řízení, pro které byl zrušen předchozí rozsudek soudu.

Nejvyšší soud ČR nesouhlasí s názorem dovolatele, že v posuzovaném případě mělo být podle ustanovení § 150 o. s. ř. rozhodnuto, že žalovanému se nepřiznává náhradu nákladů řízení vzniklých mu „vadným procesním postupem soudu“ před zrušením předchozích rozsudků soudů obou stupňů Ústavním soudem. Podle ustanovení § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud při tomto posuzování přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení apod.

Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého.

Z uvedeného je zřejmé, že zrušení předchozích rozsudků soudů obou stupňů v projednávané věci Ústavním soudem pro vady řízení spočívající v nesprávném obsazení soudu prvního stupně a s tím spojené zvýšení celkových nákladů řízení vzniklých žalovanému, který byl ve věci úspěšný, nelze samo o sobě pokládat za důvod hodný zvláštního zřetele k tomu, aby žalovanému nebyla výjimečně přiznána, byť i jen zčásti, náhrada nákladů řízení.

Mgr. Michal Holeček