Blog

Přelomovým rozhodnutím Ústavního soudu ČR ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I.ÚS 2482/13, došlo v oblasti rodinného práva České republiky, dopadajícího na vztahy rodičů a dětí k významnému posunu v rozhodovací praxi soudů o střídavé výchově obou rodičů.

Citované rozhodnutí konstatuje hned několik zásadních bodů (premis), ze kterých musí obecné soudy vycházet při rozhodování o rodičovské odpovědnosti a péči rodičů o nezletilé dítě pro dobu po rozvodu manželství tak, aby byla zachována a respektována základní lidská práva.

Předně opakovaně konstatuje povinnost obecných soudů k důkazní aktivitě, tedy k prokázání skutečného stavu věci a veškerých skutečností, významných pro rozhodování o péči o nezletilé dítě – nelze se v těchto věcech spokojit pouze s formálními postupy dokazování.

Dalším bodem, vztahujícím se již přímo ke střídavé péči jako takové, je povinnost obecných soudů rozhodovat vždy s ohledem na nejlepší zájem dítěte. V řízení, kde o nezletilé dítě jeví skutečný zájem více osob (typicky oba z rodičů), je tedy nutné posuzovat veškerá relevantní kritéria (o těch podrobněji dále) ve vztahu mezi dítětem a touto osobou jednotlivě a následně, po vyhodnocení toho, zda je svěření dítěte do péče takové osoby v jeho nejlepším zájmu, jej zpravidla svěřit do střídavé péče takových osob tak, aby nedošlo k vytržení dítěte z jeho přirozeného prostředí a rodinných vazeb a aby byly zachovány jeho vztahy s takovými osobami, které vnímá jako sobě blízké.

Ústavní soud dále uvedl zejména následující kritéria, která by měla být v takových případech (tj. při rozhodování o úpravě výchovných poměrů) posuzována a brána v potaz:

(i) příbuzenský vztah, tedy existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou, usilující o jeho svěření do péče;

(ii) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb při svěření do péče určité osoby, přičemž nelze odtrhnout dítě od osob, k nimž má citové vazby a náklonnost, u kterých dlouhodobě setrvávalo a nachází u nich svůj domov;

(iii) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a potřeby (včetně těch emocionálních, vzdělávacích a jiných), posuzuje se zejména věk, materiální zabezpečení, výchovné a intelektuální schopnosti a morální integrita takové osoby;

(iv) přání dítěte, které musí být zjišťováno komplexně, především nepřímými otázkami tak, aby se minimalizovalo riziko manipulace dítěte nebo jeho stresování, proto je doporučeno i neformální prostředí takového zjišťování. Ústavní soud konstatoval, že je v tomto ohledu nutné zejména zohlednit věk nezletilého dítěte, jeho rozumovou vyspělost, když názor mladších dětí je nutné více v tomto ohledu hodnotit a názoru starších dětí (např. patnáctiletých) naopak přiložit vyšší váhu při rozhodování o jejich svěření do péče. Zohlednit je nutné i to, pokud bylo již dříve dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, který tak na něj mohl mít zvýšený vliv a mohl jím manipulovat.

S ohledem na výše uvedené a některé další zohledňované faktory, které vyplývají z judikaturní činnosti a které jsou rovněž obecnými soudy v konkrétních věcech hodnoceny (s přihlédnutím k rozhodující podmínce zájmu nezletilého dítěte), pak Ústavní soud shrnul principy střídavé péče následovně. Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, mají-li o to zájem a je-li to v zájmu dítěte (jedná se o kumulativní podmínky) a pokud oba rodiče dbali i o výchovu dítěte po stránce citové, rozumové a mravní, mělo by být svěření dítěte do jejich střídavé péče pravidlem, když odchýlení od tohoto postupu si vyžaduje zvláštní zdůvodnění takového rozhodnutí. Střídavou péči nelze přitom vyloučit pouze z toho důvodu, že s ní jeden z rodičů nesouhlasí, protože chce mít dítě ve své výlučné péči. Jednostranná neochota jednoho z rodičů spolupracovat s druhým rodičem na střídavé výchově společného nezletilého dítěte, plynoucí z pouhého nesouhlasu se střídavou péčí, proto nesmí být jediným důvodem pro odepření této střídavé péče dítěti, v jehož zájmu je primárně soudem rozhodováno a které má právo na oba své rodiče.

Na výše popsaný judikát Ústavního soudu navázala i další, obdobná, rozhodnutí ve věci, které z citovaného rozhodnutí nejenom vychází, ale jej i dále rozvíjí – např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/14 ze dne 11. 9. 2014, nález I. ÚS 3216/2014 ze dne 25. 9. 2014. S ohledem na zkušenosti z praxe lze také konstatovat, že i obecné soudy již nyní přiznávají otcům styk s nezletilými dětmi v o něco širším rozsahu, než tomu bývalo dříve a lze proto důvodně očekávat, že judikaturní činnost Ústavního soudu bude těmito soudy v jejich rozhodovací praxi postupně zohledňována ve prospěch střídavé péče.

Mgr. Barbora Fučíková